Čerstvě jste se vrátila z Nepálu. Jak jste se tam vůbec ocitla?
Odletěla jsem tam začátkem dubna se skupinou kamarádů na středně obtížný trek do východního Nepálu, kde jsem nikdy předtím nebyla. Pracovala jsem dříve jako průvodkyně a ráda bych se k tomu vrátila. Měla jsem před třemi lety těžký úraz, takže jsem si teď i zkoušela, jestli na to mám a mohu se této činnosti profesionálně aktivně věnovat. Ráda bych s tím opět začala už od podzimu.

V Nepálu jste zažila zemětřesení, co se většině Čechů naštěstí nikdy nestane. Jak jste ho pociťovala?
První výrazný otřes, kterému naměřili 7,8 stupňů Richterovy stupnice, jsme zažili ještě při přechodu sedel ve východní oblasti země. Kde se zemětřesení nikterak výrazněji neprojevilo. Ani jsme ho nezaznamenali. Proto když jsme sešli do osady, kde jsme z tranzistoráku slyšeli zprávy o zemětřesení, bylo to pro nás velké překvapení. Dokonce jsme si nebyli jistí, zda místním správně rozumíme, protože neznali anglický výraz pro zemětřesení. A poslední bylo v Nepálu před 80 lety. Přesvědčil nás až slabší otřes, který krátce poté následoval. Dílo zkázy jsme spatřili až poté když jsme se přemístili do turistických center. Bylo mi hned jasné, že tam zůstanu. Nepál je země, která mi přirostla k srdci. Přemýšlela jsem jen, jak bych jim mohla být užitečná. Myslím, že mám organizační schopnosti. Zároveň vím o chaotismu Nepálců. Umím také sehnat peníze od přátel na nějakou charitu. Takže jsem zahájila sbírku a postupně se sehnala docela velká částka.

Na co jste peníze použili?
Spolupracovali jsme s místními humanitárními organizacemi. Nakupovali jsme materiální pomoc, nejvíce plachty a rozváželi ji konkrétním lidem. V některých oblastech bylo sto procent kamenných domů zničených. Lidé si udělali provizorní přístřešky z bambusů a potřebovali je mít zastřešené. Protože už začínalo deštivé období. Kromě toho pokrývky, karimatky, do teplejších oblastí moskytiéry, neboť často lidem nezbylo vůbec nic.  A jídlo - rýži, čočku, olej, sůl. Kupovali jsme také baterky, protože tam nebylo osvětlení. A jako nadstandard - ne tedy všude - papiňáky. V nich Nepálci připravují národní jídlo, což je čočka s rýží. Ohromná poptávka je i po stanech.

Zažila jste osobně něco dramatického?
Na vlastní kůži jsem pocítila 12. května druhý otřes, o něco slabší než ten z 25. dubna, měl sílu 7,4 stupně. Jeho síla všechny překvapila. Paradoxní je, že týden před zemětřesením byl v Káthmándú seismologický kongres, který varoval před tím, že nějaký otřes v budoucnu přijde, a řešil jak na něj Nepál připravit. Kdyby totiž stejně silné otřesy byly v Americe nebo Japonsku, spadne desetina až třicetina domů a počet obětí je také výrazně nižší. Tyto domy se stavěly jednoduše a levně, pojítkem byla místo malty hlína. Takže se potom snadněji sesypaly.

Jak byste popsala ten druhý velký otřes?
Buddha byl nad námi. S nosičem jsme se byli podívat v odlehlé zničené vesnici, abych viděla, jak to tam vypadá a co potřebují. Na místě jsem zjistila, že tato oblast je pomocí zcela nedotčená. Vláda se sice snažila pomoc organizovat, ale trochu chaoticky. Do některých míst se pomoc nedostala vůbec. Odjela jsem tedy zpátky do hlavního města. Nakoupili jsme tam potřebné věci a zpátky do vesnice jsme chtěli vyrazit dva dny na to. Měli jsme vyjet v 9 hodin, ale domluvený řidič řekl, že nepojede. Cesta se mu zdála nebezpečná. Sháněli jsme tedy jiného. A po 13 hodině přišel ten druhý velký otřes. Nad námi se třásla třináctipatrová budova jako kyvadlo. Byla jsem na terase budovy koordinačního centra, rychle jsem běžela na vlnící se ulici. Vypadalo to jako když King Kong hrozí prstem. Budova se na nás naštěstí nezřítila, jen popraskala. Štěstí jsme měli i v tom, že nejvíce zasažena byla oblast kam jsme měli zamířeno. Postihly ji i mohutné sesuvy půdy, bylo tam při tomto otřesu i nejvíce obětí.

Kdybyste jeli podle plánu, nedopadlo by to s vámi asi dobře...
V horším případě bychom zahynuli pod sesuvem, v tom lepším bychom na několik dní zůstali odříznutí. Protože ta cesta byla pak neprůchodná.

Co teď Nepál potřebuje?
V této druhé fázi to jsou hlavně peníze. Bude potřeba obnovit školy, kterých je zničených strašně moc.

Jakou vládu teď Nepál vlastně má? Jeden čas tam vládli maoisté...
Myslela jsem si původně, že předseda vlády je maoista, protože na něj všichni nadávali. Ale je tam teď zase z té prokrálovské strany. Ale zdá se mi, že je to úplně jedno. Napřed nefungovala královská strana, peníze zůstávaly v hlavním městě. Po převratu a jakoby svobodných volbách se k moci dostali maoisté, dnes se role zase obměnily. Pořád tam panuje zmatek a všichni se hádají. Je tam velká rivalita. Takže já vždy zjistím, že je sice u vlády někdo jiný, ale nic se nezměnilo. Humanitární pomoc se proto snažila obcházet vládu a pomáhat na vlastní pěst. Problém však byl, že neexistovalo koordinační centrum. Přitom se tam sešla pomoc z celého světa. Nikdo nevěděl jak jedná ten druhý. Skupina, se kterou jsem spolupracovala, ale nepromarnila ani rupii. Vyžádali jsme si jmenný seznam v té konkrétní vesnici a podle něj jsme pomoc poskytovali. Měli jsme jistotu, že se na nikoho nezapomnělo, nebo že nikdo nepřišel dvakrát. Což vláda nedělala. Domluvili jsme se, že budeme pokračovat ve sbírkách. A když zjistíme, že vláda někde žádné peníze nedá, tak se na ni zaměříme a postavíme tam školu. Ale bude to teď horší, svět už se tak angažovat nebude. Pomoc už bude menší. Na Nepál svět zapomene, jakmile islamisti udělají další vraždu. Ale je tam pomoc potřeba ještě obrovská.

Vaše sbírka tedy pokračuje?
Ano, pokračuje. Číslo účtu je na mých stránkách. Předpokládám, že na podzim tam zase pojedu. Ráda bych se podílela na postavení několika škol.

Jak Nepálci tu obrovskou tragédii snášeli?
Obdivuhodně. Můj respekt k nim ještě stoupl. S tou tragédií se dokázali vyrovnat. Je to i tím, že jsou to buddhisté. Nemá cenu zabývat se minulostí, protože už se stalo. Ani budoucností, kterou neznáme. Žijme přítomností, a protože jsme přežili, tak se radujme. Jak se s tím dokázali srovnat, je pro nás absolutně nepředstavitelné. I když samozřejmě ne všichni. Je to pochopitelné, vždyť někteří během jednoho otřesu přišli o několik členů rodiny i o dům. Takže říkali já nemám pro co žít. Navíc tam neexistuje nějaká pojišťovna, která by jim něco proplatila. Ale celkově když vidíte ty lidi ve stanových městech, co nemají nic, nevědí co s nimi bude a přesto se smějou a ještě vás pozvou na čaj, to mě dojímalo.

Ještě že mají Nepálci tuto mentalitu. Protože z této pohromy se země bude vzpamatovávat hodně dlouho?
Budou se vzpamatovávat dlouho. Proto chci apelovat na lidi, aby se nebáli a do Nepálu jezdili. Protože to je ta druhá forma pomoci. Každý kdo chtěl do Nepálu jet, ať cestu neruší. Nepálci prosí - jezděte k nám. Samozřejmě, že nejdříve na podzim po monzunovém období. Bez přítomnosti turistů Nepál bude strádat. 

zdroj: Parlamentnilisty.cz