Skandál s koňským masem, nenápadně přimíchaným do nejrůznějších “hovězích” pokrmů patří skutečně k těm nejvýživnějším, které v posledních měsících nastaly. Je srozumitelný, uchopitelný a mediálně vděčný. A současně je natolik typický, že na jeho příkladě lze vystavět celou úvahu o jednom z nemalých průšvihů dnešní doby.

O co tu jde a o co ne

Nejedná se o případ, kdy zákazníci dostali do jídla namíchanou nějakou jedovatou či zdraví škodlivou látku, jako je metanol do chlastu nebo jed na krysy do pečiva. Koňské maso je zdravé, výživné a kvalitní. Není ovšem oblíbené - jíst koně se považuje ve většině populace za poněkud nevkusné, neboť kůň je přítelem člověka, stejně jako pejsek nebo kočička, a jíst přítele člověka se nepatří. Kráva je blbá a prase je prase, to se jíst může. Koňské maso lidé moc nechtějí, je považováno za podřadné (neprávem) a je proto velmi levné, jak už to už hezky řekl Karel Poláček.

Právě tak zde nejde o případ, ve kterém nějaký nesoudný řezník z Horní Dolní přimíchal do jedné šarže hovězího koninu, neboť je to lump, kterému zrovna pošla jeho herka a je mu líto spálit metrák masa v kafilérii. Takové případy jistě byly, jsou a budou - podvodník a hňup se prostě semtam objeví.

Jde o dvě jiné věci, a obě jsou zásadní.

První ukazuje, že vlivem globalizace se obchod prakticky se vším vymkl naprosto jakékoli skutečné kontrole, hodné toho slova. Firma A, o které nikdo neví, kde vlastně je a co je zač, a možná je to také firma A1, A2, A3 nebo A4, vyrobí nějaké zboží. To koupí následně firma B (nebo možná B1, B2)... následně od firmy D6, počtvrté různě přebalené a přemíchané koupí supermarketový řetězec a prodává pod nějakou věhlasnou značkou, kterou dobře “znáte z televize”. Mezičlánky řetězce mezi výrobcem a koncovým prodejcem jsou často firmy, které vlastně „neexistují“, nic nedělají, jen mezi nimi prosviští elektronické doklady. Jsou označované často jako SPV (“special purpose vehicles”), tedy prázdné schránky se sídlem na Kypru a podobně, určené jen k vyvádění peněz a taky k tomu, aby když nastane průser, z firmy zmizí veškeré peníze a poškozený se může hojit na listu papíru u řeckého advokáta, Zorbas street 23, Suite 88, Nikosia.

Výsledný prodávaný produkt se samozřejmě pyšní nápisem “země původu: Česko”, což znamená, že firma D6, nebo možná E4, jej z velké distribuční bedny přebalila někde na lince u Velenic do malých plastikových sáčků, čímž vznikl pravý, domácí, tradiční a originál český výrobek. Rozsekání obchodu na tak velké množství mezičlánků má tedy dva důsledky: velmi často se do něj dá včlenit „bílý kůň“, předem naplánovaný polopodvodník, který kasíruje zisky a nechá je někam odplout, ale na kterého se dá současně svést průšvih, až nastane, a nechá se snadno vykrachovat, protože to není regulérní firma, ale „vehikl“, prázdná schránka. Celé je to ještě okořeněno skutečností, že například i díky elektronické komunikaci může existovat dlouhý řetízek firem, mezi kterými se přesouvají objednávky, doklady, faktury a peníze (to je levné, „na kliknutí“), zatímco vlastní zboží putuje jen přes jeden nebo dva přeskoky.

Ač lze celkovou činnost řetízku firem klasifikovat jako podvodnou, jednotlivé články se jakoby ničeho špatného nedopouštějí. To ostatně znají i zloději, kteří rovněž tvoří řetězec a snižují riziko této živnosti: tipař tipuje, vloupač se vloupe, poslíček odveze, zastavárník prodá.

„Ač lze celkovou činnost řetízku firem klasifikovat jako podvodnou, jednotlivé články se jakoby ničeho špatného nedopouštějí."

Tvořte libovolný počet kontrolních organizací, dejte jim obrovské rozpočty a pravomoci, a stejně budou tahat za hodně krátký konec provázku. Tak jako nyní. Občas, semtam, něco zachytí, občas i někoho potrestají – když někdo udělá velkou chybu. Systémové řešení neexistuje – respektive ano, a jsou dokonce dvě, která rád předlotím: 1) tvrdě federalizovaná Evropa, žádné únikovky na Kypru, žádná bankovní tajemství ve Švajcu, 2) zpětný rozpad na státy, které si hlídají své hranice (tedy žádný Schengen, žádný volný pohyb zboží, služeb, osob…). Vyberte si.

Druhou věcí, s tou první dosti související, je skutečnost, že se zejména koncový článek řetězce, tedy prodejce, dokonale anonymizoval. Řetězec, který vám zboží prodává, je firma, na kterou si nelze “sáhnout”. Prodává zboží, které předstírá, že je něco jiné, než je doopravdy? Stěžujte si! Kde, u koho? Kdo je vlastník, majitel, ten, na kterého lze ukázat prstem a když už nic, způsobit mu ostudu za klamání zákazníka? U českých poboček je to nejspíš nějaký právník, “prokurista”, po kterém jakékoli obvinění steče jako tuk po teflonové pánvi, pak se snad doberete opět nějakých SPV a kyperských trustů. Koho lze v dnešní době za lumpárny vymáchat ve Vltavě, kyperský trust? Řetězce samozřejmě dbají na svou pověst a snaží se budovat zákaznickou důvěru - proto je koňská aféra pro ně nepříjemnou - ale když k něčemu dojde, řeknou: no to nám dodala firma D5, nebo E6, my za nic nemůžeme, a samozřejmě tuto firmu přísně potrestáme, rozvážeme s ní všechny smlouvy a budeme po ní žádat penále. V rámci hry jistě - však příště jim tu koninu dodá E8 nebo F13.

zdroj: tisková zpráva

Je globální byznys novým organizovaným zločinem?

Chápu, že toto je silné nařčení a v řadě případů je přehnané nebo není vůbec namístě. To, že někdo vybuduje globální firmu, ještě skutečně neznamená, že je zločincem.

Ale podívejme se na to, co dobře známe – na činnost potravinářského řetězce. Jádro jeho byznysu je postaveno na velmi zaumné hře se zákazníkem, kterou bez nadsázky lze označit za šizení a klamání. U prodávaných výrobků nejde o to sdělit, čím výrobek opravdu je, ale vytvořit klamnou představu a předsudek, tedy realitu skrýt a nepravdu vyzdvihnout. Takže se prodává výrobek, který nese stejný název jako sýr, ale není to sýr, je to hmota z rostlinného tuku. Ale nese název (značku) sýra, který jíte dvacet let - jen to slovo “sýr” tam není, ale jsou tam třeba pod onou značkou “jemné plátky”. A jako plátkový sýr to pochopitelně dokonale vypadá. Nebo v regálu vedle šampaňského se prodávají láhve, které vypadají naprosto stejně jako u šampaňského, mají (funkčně zcela zbytečně) tlusté sklo, zátku chráněnou kovovou krytkou, všechny ty kila staniolu a zlatých ořízek, všechno to zlato na nápisech - a je to jabčák sycený kysličníkem. Nebo je to hranatý tetrapak s nápisem 100% „něco“, ale není tam “100% (nějaký) džus”, je tam jen 100% a kolem všude zářivé obrázky ovoce - ve skutečnosti je tam ovocné složky 5% a zbytek je cukr, barvivo a kyselina citrónová. Nebo je tam “jablečno-borůvková marmeláda”, s obrázkem óbrovských tmavěmodrých borůvek, při podrobném studiu půlmilimetrového písma na zadní straně, zalitého pro lepší čitelnost hnědým lepidlem a přeraženého razítkem o expiraci zjistíte “jablečný obsah 85%, borůvkový extrakt 3%” a podobně. A mohli bychom pokračovat samozřejmě v podstatě do nekonečna - najít v regálech “férový výrobek”, který je tím, čím se zdá být, není lehké.

„Cílem tedy je oklamat zákazníka co nejmasivněji, ale zase ne tak, aby to bylo na flastr.“

Proč lze toto konání považovat za organizovaný zločin? Protože se jej účastní velké, sofistikovaně řízené organizace, ve kterých pod přímým zadáním managementu pracují skupiny lidí v oborech, kterým se říká například “marketing”, “pricing”, “merchandising”, “packaging” nebo “presentation”, jejichž jediným cílem není, jak by si snad někdo mohl myslet, dodat zákazníkovi kvalitnější a lepší zboží a správně jej informovat o tom, jaké zboží je a co obsahuje, ale naopak vyvolávat nepravdivá zdání, představy, předsudky, fakta co nejšikovněji zakrývat a ne je zveřejňovat, a podsouvat zákazníkovi sdělení, která jsou zavádějící, irelevantní až zcela nepravdivá. Tyto organizované skupiny si jsou moc dobře vědomy svého nekalého chování a jdou vždy až těsně na hranu, protože tam se tvoří největší zisky. Znamená to třeba, že to, co se prezentuje jako “uzenina”, musí obsahovat nějaké maso, třeba 5%, protože pak je to z právního hlediska v pořádku, a 95% se doplní obarvenou a ovoněnou sójou. Kdyby tam bylo už 0% masa, byla by z toho aféra a pokuta, ale 2% jsou naprosto OK. Cílem tedy je oklamat zákazníka co nejmasivněji, ale zase ne tak, aby to bylo na flastr. Někdy se to ovšem nepovede - kdo chodí na hranu, občas spadne za ni: příkladem jsou například tento případ, ve kterých se při kontrole „masových kuliček“ na koninu nenašlo nejenže koňské, ale ve skutečnosti vůbec žádné maso.

O mafii, které známe z kvalitních faktografických zdrojů, asi nikdo nemá pochyb, že je učebnicovým příkladem organizovaného zločinu, řekněme, dvacátého století. Velmi dobře secvičená organizace, nezřídka vedená jako komerční firma, ve které má každý svoje úkoly, činnosti jsou popsané a jasné, a dokonce vypadají neškodně: “budeme vás chránit a vy nám za ochranu budete dávat peníze”. Stejně tak i přístupy potravinářských řetězců vypadají neškodně a krásně: rozsvícený obchod prozářený všemi barvami a prostoupený vůněmi, usměvavé obaly zboží. Tak vypadá organizovaný zločin století 21.: vždyť je to přece “normální”, takhle to má být! Ale jsem přesvědčen, že za padesát let, když nám to postupně “dojde” a za klamání budou udělovány stejně přísné tresty jako za násilné zločiny včerejška, se o mafiích 21. století bude psát v učebnicích.

zdroj: Profimedia

Organizovaný zločin v průběhu věků nezůstává stejný: od středověku po novověk jím byly loupeživé tlupy, které přepadávaly, vraždily, znásilňovaly a kradly. Na začátku novověku jím byly mafie, které jednaly násilně až v krajním případě - pokud jste jim dával peníze “dobrovolně a rád”, nikomu nebyl zkřiven ani vlásek. V dnešní postmoderní době už není potřeba křivením vlásků ani vyhrožovat: stačí pouze v masovém měřítku a nesmírně sofistikovaně klamat a šidit, a můžete si být jistí, že devadesát devět procent zákazníků klamu a šizení podlehne - nemůže nepodlehnout, odhalit všechna klamstva není v lidských silách.

Pokud by chtěl někdo tuto úvahu rozvíjet, má volné pole: podobný charakter organizovaného zločinu vykazují i další globální společnosti, které se namísto dodávání stále kvalitnější a transparentnější služby soustředí pouze na kladení dalších nesmírně chytrých pastí na zákaznky. Jsou to telekomunikační společnosti, jsou to banky a finanční instituce, jsou to společnosti dodávající další síťové služby, jsou to služby teleshoppingu, jsou to různé jakoby-loyalty kluby (v Česku máme brilantní případ v Reader’s Digestu) a podobně.

Globalizace špatná není – její důsledky jsou

O globalizaci se nejdříve tvrdilo, že je skvělá a potom, že sice třeba není až tak skvělá, ale je nevyhnutelná. Pravda není ani to první - to se už celkem ví - ale ani to druhé.

Globalizace díky koncentraci financí i výrobních sil urychlila spoustu procesů, a nebojím se říci, že urychlila pokrok. Přispěla k velice rychlému rozvoji oblastí, ze kterých dnes lidstvo těží: dobrými příklady jsou medicína a informační technologie, kde skutečně platí, že globální firma, která vydělává obrovské peníze tím, že je světovým superhráčem, může mocně zainvestovat do vývoje a tím jej urychlit. Je nicméně otázka, zda by v mnoha oblastech nebylo pro lidstvo lepší vývoj trošku zpomalit (při pohledu na to, co se děje v Číně, je tato otázka zcela nabíledni). Jistě, na námitku, že urychlení vývoje léku zabrání mnoha zbytečným úmrtím, nemám přesvědčivou odpověď kromě té, že si myslím, že by bylo možné, aby se “Big Pharma” mohla chovat slušně a přesto přinášet nové léky stejným tempem jako když je jí dovoleno chovat se jako urvaná z řetězu.

Negativní vlivy globalizace ale jsou právě tak silné a viditelné. Globální korporace jsou organizace často silnější než mnohé státy světa, a svádějí s nimi vítězné boje: mají víc prostředků na chytřejší právníky a když přijde problém, někam se schovají - jednoduše činnost, na kterou si daný stát chce posvítit, přesunou do státu takového, kde to nikomu nevadí. Peníze získané po korunách se zákazníků slijí do miliard a ty rychlostí světla (doslova) odsviští přes dva tři přeskoky na neznámé, obvykle dobře “daňově optimalizované” místo. (Uvádí se, že 80% z všech částek, které zákazníci utratí ve prospěch globálních řetězců, v okamžiku platby - bezhotovostní - zmizí z dané země).

Globální organizace nemá žádnou zodpovědnost, nemá jasného vlastníka, její struktura je obrovská a příliš komplexní, než aby byla pochopitelná. Její zaměstnanci jsou kolečky v tak obrovském soukolí, že si jsou vědomi pouze existence několika nejbližších koleček (vedle mě, nejblíže pode mnou, nejblíže nade mnou), a  k organizaci nemají žádný vztah a žádnou loajalitu. Globální organizace z nich vytvořila v podstatě cynické lidi, kteří v polovojenské mašinérii “plní zadání” a neuvažují o něm v pojmech dobra nebo zla: jásají a juchají nad tím, že se jim podařilo “splnit zadání”, kterým je například zvýšit výnos v oblasti rybích konzerv pomocí následujících kroků: a) malou plechovečku vloží ještě do většího papírového obalu, takže zboží vypadá větší, b) na obal natisknou další slova typu “lahodný”, “pravý severský”, “s prokázanými léčivými účinky”, c) z vlastní konzervy vyjmou 10% drahého rybího masa a vloží do ní 10% kukuřice. Splnili zadání, jsou pochváleni, povýšeni, odměněni. V pojmech “ošidil jsem zákazníka, ublížil jsem mu”, neuvažují - to nebylo v zadání, uvažovat nad hodnotou zboží. A v rámci dělby práce pak platí, že člověk, který vymyslel novou lákavou (ovšem lživou) etiketu  je jiný než ten, který snížil obsah masa a zvýšil obsah zeleniny, takže vlastně žádný nich nic neporušil, ba ani nejednal neeticky…

A tam, kde to “smrdí” příliš, se jednoduše do procesu nasunou tentokrát už zcela anonymní a “neznačkoví” prostředníci, kteří dovezou cokoli odkudkoli kamkoli, rozbalí, přeskládají a přebalí, zfalšují původního výrobce a zemi původu - v řeči mafie jsou to anonymní, ke všemu svolní služebníčci velké a mocné organizace, která si nechce drobnou černotou špinit prsty.

(Konkrétní příklad, abyste neměli pocit, že jen tak plácám silná slova: z USA se v podpalubí velkých lodí veze nevylouskaná podzemnice olejná neboli buráky. Během dlouhé platby v stoprocentní vlhkosti chytnou při jen trochu odfláklé ochraně plíseň Aspergillus flavus, produkující aflatoxin - jeden z nejsilnějších karcinogenů, který lidstvo zná. Následně to anonymní firma poblíž doručitelského přístavu vylouská, další opraží a posolí, ještě další přebalí a výsledně to ctihodný a známý výrobce sušených výrobků přebalí do “značkových” lesklých sáčků s logem, které všichni přece známe a důvěřujeme mu. Vtip je v tom, že tento ctihodný a značkový koncový výrobce netuší, co za sajrajt to ještě před třemi mezičlánky bylo, takže je vlastně i sám před sebou “čistý”, a stejně tak sám před sebou čistý je i ten, který ty plísní prostoupené buráky vyloupával (však přece jeho úkol byl je jen vyloupat, on je nikomu nenabízí ke konzumaci). V supermarketu pak kupujete krabičku voňavých, upražených, slaných buráků: jste schopni vy (nebo někdo jiný) zjistit, odkud jsou, za jakých podmínek a v jakém stavu cestovaly, kolik prostředníků a jací se „hry“ zúčastnilo? Zcela bez šance.

Podobný charakter vykazuje i Případ konina: i po rozsáhlém pátrání se nedaří zjistit, odkud koňské maso vlastně pochází a kde se do celého řetězce meziprostředníků vloudilo. Jenomže to současně znamená, že vůbec nikdo neví a není schopen zjistit, odkud pochází i to další maso, kde a v jakých podmínkách žily ty krávy, čím je kmili, jak a kde je zabili, v jakých podmínkých se maso postupně přepravovalo, přebalovalo, mlelo, opět balilo, porcovalo, opět balilo, opět někam vezlo atd. Až detektivní (doslova!) pátrání odhalilo, že koňské maso putovalo přes celkem 7 firem (!), jak ukazuje pěkná infografika BBC. Současně se ukazuje, že nešlo jen o selhání jednotlivce, řekněme jednoho podvodného řezníka někde v Rumunsku – testy totiž ukazují, že řada vzorků, které byly odchyceny po Evropě, obsahují jen koňské maso (které stojí při nákupu čtvrtinu hovězího – průměrné výkupní ceny hovězího jsou dle Evropské komise 5500 dolarů za tunu, u koňského pak 1200 dolarů za tunu).

Globalizace není škodlivá sama o sobě – globální korporace není špatná proto, že je globální, ale protože pokušení je velmi silné a možnost „stát se špatnou“ je velmi snadně realizovatelná. Netvrdíme tedy, že všechny globální korporace jsou špatné. Ale většina nejspíš špatná je.

Potraviny | zdroj: ThinkStock

Uvedu ještě jeden pěkný příklad z praxe, ilustrující „globalizaci“. Padl jsem v jednom obchodě (patřící velkému řetězci) prodávají zboží, které je v podstatě nefunkční, tedy podvodné; protože si myslím, že by člověk neměl kolem špatných věcí chodit nevšímavě, upozornil jsem na to prodavačku. Odpověď byla: „my to víme, ale nemůžeme s tím nic dělat“. Tohle je globalizace v jedné větě. Globální firma vytvoří přísnou hierarchii a vymezí uzoučké povinnosti i pravomoci. Paní dole za pultem, kterou ta firma nezbytně potřebuje (v počtu asi 10 000 ks), není jistě špatná ani hloupá a ví co prodává – firma ji však „zbaví zlého svědomí“: to není tvoje zodpovědnost, o to se nestarej, to nemůžeš změnit, neřeeš. Stalo by se vám tohle v místní pekárně?

(Vtipnou věcí je v tomto kontextu tzv. corporate responsibility. Velké korporace si dobře uvědomují, že navenek působí jako bezcitné všešrotující mašinérie, jejichž jediným cílem je růst ceny vlastních akcí na burze – jimi také ostatně jsou. Tak se vymyslely a pod tento termín schovaly činnosti, kterými se korporace jakoby zbavuje svých hříchů a ukazuje na veřejnosti, jak je vřelá a soucitná. Takže se jednou za rok jdou někam zasadit stromky, případně se jedno odpoledne jdou po hlavinkách pohladit děti v Jedličkově ústavu, něco se jim tam dá a pak zase hupky zpátky vymýšlet navoněná svinstva.

Víc koniny v hovězím!

Kdo pečlivě sleduje ekonomické i společenské dění, vidí, že se karta poněkud obrací. Bezvýhradní zastánci globalizace – dříve mezi nimi byli i vrcholní politici – takřka zmizeli ze scény. Doby, kdy se v dojemné harmonii scházeli vrcholní politici, finančníci a byznysmeni v Davosu (World Economic Forum), aby se plácali po zádech, jak to skvěle šlape, jsou nenávratně pryč. Do Davosu se sice stále jezdí  - ale už se spíš řeší rozdíly, problémy a rozpory.

Jsou to politici (z nejvyspělejších zemí) – jakkoli je nemáme rádi – kteří si uvědomují, že globalizace jim víc škodí než prospívá. Koňský skandál je detailem, důležitější pro národní ekonomiky jsou jiné věci: odplývání (danitelných) zisků a výnosů pryč ze země, mizení pracovních míst, přílišná „tekutost“ pracovní síly – v důsledku pak vše, s čím úspěch politika stojí a padá: nezaměstnanost, nespokojenost, chudoba, pouliční protesty, vlastně nezvládání řízení země.

Paradoxně tak musíme říci: víc koňských skandálů! Nikdo na ně nezemře ani neonemocní, ale jsou atraktivní a přitáhnou k problému pozornost. Temné stránky globalizace uspějí samozřejmě tehdy, když budou lidé lhostejní – když nebudou projevovat svoji vůli aktivně, tedy například pečlivým výběrem zboží i obchodníka. Když budou upřednostňovat lokální výrobce a prodejce, i když jsou dražší - to je například v Německu už naprostá samozřejmost a součást „dobrého vychování“, a když budou vyžadovat po svých zvolených zástupcích, aby tento jejich postoj prosazovali i v legislativě.

Jako ve všech nedobrotách moderní civilizace je cesta k nápravě velmi dlouhá a úspěch není zaručen, protože protivník je velmi mocný, pracují pro něj ti nejchytřejší a nejschopnější, neboť on je schopen je zaplatit, vaše občanské sdružení nikoli; jeho motivace je velice silná - finanční. A ostatně ani nejde dosáhnout drtivého vítězství, jako spíše „držet bestii aspoň trochu na uzdě“.

Čím více koniny v lasagních, tím lépe.

Článek vyšel původně na webu http://www.bloc.cz.