Jaroslava Pospíšilíka redakce oslovila v jedné z bohumínských ulic. „Pracoval jsem deset let jako horník, asi od roku 1984. Lákal mě totiž na tehdejší poměry celkem solidní plat. Vydělával jsem zhruba kolem šesti tisíc, což bylo podstatně víc, než na kolik si přišli za komunismu lidé v jiných zaměstnáních. Navíc mě v té době opustila manželka a musel jsem se sám starat o dceru. Takže rubat černé uhlí v jednom z ostravských dolů tehdy vypadalo jako dobrá příležitost,“ řekl čtyřiapadesátiletý Pospíšilík.

„Musíme si uvědomit, že všechny výhody, co horníci měli, byli na úkor jejich zdraví. Zaprášení plic, choroby dýchací, kloubová a další onemocnění. Podle analýzy z let 1986 až 89 byla střední doba dožití horníků v Ostravě 53 a půl roku. Spousta lidí tam však šla s vidinou vysokého výdělku,“ připomíná Jan Sábel, předseda Odborového svazu pracovníků v hornictví.

Pospíšilík poukazuje na to, že brzy po převratu se situace dramaticky změnila. „Brzy důl zavřeli, a tak jsem se musel začít poohlížet po jiné profesi. Práce horníka byla velmi náročná po fyzické stránce. Stálo mě to nemocné plíce a problémy s pravým ramenem, které přetrvávají dodneška. Na invalidní důchod prý nemám nárok a protože jsem nenašel už žádnou stálou práci, jsem zhruba od ledna 1995 střídavě na ulici. Když seženu nějaké peníze, tak bydlím na jedné ubytovně,“ doplnil bývalý horník.