Aleshia Rogersová z Nebrasky prožila noční můru, na kterou nikdy nezapomene. Běžný ibuprofen, který většina z nás bere jako samozřejmý lék na bolest hlavy nebo horečku, ji málem zabil. To, co mělo být obyčejné zotavování po porodu, se změnilo v horor, kdy se jí kůže začala odlupovat v celých plátech a lékaři jí dávali jen minimální šanci na přežití.

Aleshia porodila v roce 2020 své třetí dítě, syna Jaxe, císařským řezem. Lékaři jí doporučili brát ibuprofen na bolest a otoky, a tak dvakrát denně sahala po známém prášku, který brala už od svých čtrnácti let na menstruační bolesti. Jenže po třech týdnech začaly potíže, které nikdo nečekal. Nejprve přišla únava, horečka a pálivý pocit v krku. Pak se přidaly zarudlé oči, otoky a malá vyrážka na hrudi. Na pohotovosti jí sdělili, že má zánět spojivek, později dokonce spálu. Poslali ji domů. Jenže skutečnost byla mnohem děsivější.

Moje tělo si jednoho dne usmyslelo, že ibuprofen nesnese

O několik hodin později se její obličej pokryl bolestivými puchýři a začal doslova odpadávat. Lékaři konečně odhalili diagnózu: Stevens-Johnsonův syndrom, extrémně vzácná reakce na léky. Tento syndrom postihuje jednoho až deset lidí z milionu – a v případě Aleshie přerostl do nejhorší možné formy, toxické epidermální nekrolýzy (TENS).

zdroj: Profimedia.cz

„Doktoři mi řekli, že mi odpadlo devadesát až pětadevadesát procent kůže. Říkali tomu sloughing – odlupování. Kůže se mi loupla v celých plátech. A protože je kůže největší orgán těla, skončila jsem se sepsí a selháváním orgánů,“ vzpomíná dnes. Šance na přežití byla mizivá – pouhých pět až deset procent. Aleshia byla uvedena do umělého spánku, zatímco její tělo bojovalo o život. Její rodina prožívala tři týdny plné zoufalství, nevěděla, jestli ji ještě někdy uvidí živou.

Zapomněla jsem, že jsem porodila

Během kómatu podstoupila transplantaci kůže po celém těle i zákrok na očích, při němž jí lékaři transplantovali amniovou membránu, aby zabránili slepotě. Když se konečně probrala, strávila v nemocnici celý měsíc.

„Neměla jsem absolutně tušení, co se stalo. Zapomněla jsem, že jsem porodila. Ztratila jsem spoustu vzpomínek,“ říká. „Moje rodina mi řekla, že to bylo o vlásek. Tolikrát už jsem slyšela, že jsem zázrak.“

Pět let po téhle životní zkoušce Aleshia stále bojuje s následky. Lékaři jí nikdy nedokázali vysvětlit, proč právě u ní reakce nastala. „Brala jsem ibuprofen celý život a jednoho dne si moje tělo prostě řeklo, že ho nesnese,“ říká.

Varování pro ostatní

Dnes Aleshia žije s vědomím, že se nemoc může kdykoli vrátit. „Neexistuje prevence. A jakmile to začne, nedá se to zastavit. Vždycky tu bude šance, že se mi to stane znovu,“ připouští. Proto svůj příběh sdílí jako varování. „Nechci, aby se lidé báli léků. Ale chci, aby věděli, že i obyčejná pilulka může spustit něco hrozného. Je potřeba být vnímavý k tomu, co nám tělo říká.“

Aleshia se snaží žít bez strachu. „Každý den beru jako dar. Žiju tak, jako by mi zítřek nebyl slíben.“