Každodenní život vodicích psů naplňují různorodí lidé, rozličné pachy, zrakové a sluchové vjemy. Jejich úkolem je provést své zrakově postižené majitele touto kakofonií. Když přišla pandemie covidu-19, nemohli tito psi otevřít laptopy a pracovat z domova. Majitelé se nyní potýkají s dlouhodobými následky, jaké pandemie zanechává na jejich průvodcích a ochráncích.

„Když jsem se dozvěděla, že město je v karanténě, jednou z mých prvních myšlenek bylo: co teď budu dělat se psem?“ říká 19letá Marie Villanedaová z Bloomingtonu v americkém státu Indiana. Svého vodicího psa jménem Milot, míšence bernského salašnického psa a černého labradora, dostala před čtyřmi lety.

Vzhledem k tomu, že před příchodem pandemie tato dvojice denně nachodila přes 16 kilometrů, bylo Villanedaové hned jasné, že Milot se bude nudit. Dodává, že vodit je pro psa „jako psát doktorskou práci, stojí ho to spoustu sil a doma není nic, co by ho mohlo stimulovat podobným způsobem“.

Hry pro sebeovládání

Aby Milotovi vymyslela nějakou náplň dne a neztrácel své dovednosti, začala Villanedaová prohledávat youtube a facebook a radit se s trenéry psů z organizace, díky níž psa získala. Nyní už dobře ví, jak udržovat psa mentálně aktivního. V bytě pro Milota staví malé překážkové dráhy a hraje s ním hry, díky kterým si pes cvičí sebeovládání. Jde o zábavu, ale i nutnost pro budoucnost po skončení pandemie. „Nechci, aby se někde rozběhl za míčem a myslel si, že si s ním někdo chce hrát, když moje bezpečnost je v jeho tlapkách,“ vysvětluje Milotova panička.

Villanedaová neuvažuje o tom, že by po skončení pandemie poslala Milota na nový profesionální výcvik, ale tvrdí, že je v tomto ohledu výjimkou. „Každý, s kým jsem mluvila, zaznamenal u svého psa zásadní roztěkanost,“ říká o zkušenostech jiných majitelů vodicích psů. Mnoho z nich pracuje z domova, nebo nemají dostatek času na to, aby mohli se svými čtyřnohými průvodci procvičovat jejich dovednosti.

„Rozhodl se pro důchod“

„Tak strašně toužil jít ven a pracovat, ale vodicímu psu samozřejmě nevysvětlíte, co je to pandemie,“ řekla kanadská youtuberka Molly Burkeová v prosinci ve videu o svém psovi Gallopovi. V posledních šesti letech spolu procestovali svět, zvládli spolu cesty letadlem, různé slavnosti, výstupy na scéně, změny časových pásem nebo bydlení po hotelích. Ale po téměř roce pandemie Gallop působí tak, že na vše rezignoval.

„Mám takový dojem, že se rozhodl pro důchod, že už to není pracovní pes,“ říká Burkeová. Na Gallopa dolehla deprese, úzkost, začal krást jídlo, během vycházek táhne. Projevuje se u něho i jiné chování z dob, než začal vodit. Jeho regrese byla nejdříve pomalá a Burkeová si myslela, že se vzpamatuje, až se život vrátí k normálu. Ale asi v půlce října si uvědomila, že to tak zřejmě nebude. „Svět zůstával uzavřený a já jsem ho stále silněji ztrácela,“ říká.

Vodicí psi svým pánům obvykle slouží šest až osm let, takže Burkeová věděla, že Gallopův "důchod" se blíží, ale nečekala, že se bez psa octne tak rychle. „Teď mi nezbývá než doufat, že během tří let dostanu psa,“ říká.

Výcvik prakticky není možný

V podobné situaci jako Burkeová je mnoho majitelů vodicích psů ve Spojených státech. Jejich čtyřnozí průvodci budou potřebovat nový trénink nebo se už pro tuto práci nebudou hodit vůbec. Vypořádat se s tím přitom budou muset špatně financované neziskové organizace, spoléhající na práci dobrovolníků. Výcvik současných i nových vodicích psů navíc v podmínkách pandemie není prakticky možný.

Alternativou pro nevidomé a zrakově postižené je používat hůl, ale znamenalo by to pro ně velké změny. Villanedaová popisuje, že ve škole stačí Milotovi říct, že se jde na matematiku a on ji odvede do učebny na druhé straně kampusu. „Pes vám umožňuje věnovat se daleko více životu a trávit méně času hledáním dveří nebo schodů,“ vysvětluje.

„Coby drobná, nevidomá žena žijící ve velkém městě, se s 45kilovým psem po boku cítím mnohem bezpečněji,“ říká Burkeová. Pes navíc pro lidi „není tak strašidelným symbolem postižení jako hůl. Otevírá cestu k hovoru,“ dodává.