Ve starém domě na hlavní ulici v italské Cremoně je to cítit čerstvou barvou a novým nábytkem, italský houslista Fabrizio von Arx ale tvrdí, že tady vídá duchy. Jsou to ale dobří duchové upomínající na slavnou minulost budovy, kde před 300 lety fungovala známá houslařská dílna Antonia Stradivariho. Mistra, jehož nástroje jsou díky dokonalému zvuku považovány za nejlepší na světě, napsal deník The Times.

„Minulost se tady zhmotňuje, ty vibrace cítím,“ říká Von Arx, který řídil projekt rekonstrukce středověkého domu a pomohl ho zachránit před zkázou. I díky podpoře starosty města se tak nyní můžou mladí houslaři vrátit na místo, kde Stradivari na přelomu 17. a 18. století změnil běh hudební historie.

„V roce 2020 jsem sem přijel natočit dokument o dílně, kde Stradivari poprvé vytvořil svoje housle, a udivilo mě, že místo bylo opuštěné,“ vzpomíná houslista.

Dílna tehdy zela prázdnotou až na prostory v přízemí, kde se prodávaly lampy a interiérové dekorace. A to se jen těžko dalo pokládat za zboží hodné odkazu člověka, jehož housle byly tak kvalitní, že asi 500 z nich přední hudebníci používají dodnes a jejich ceny dosahují milionových částek.

Sám von Arx vytahuje z pouzdra Stradivariho housle z roku 1720, které podle něj mají cenu 14 milionů eur (332 milionů Kč) a které mu zakoupil jeden švýcarský magnát. Pak dům zaplní nádherné tóny a houslista popisuje, jaké změny Stradivari udělal v konstrukci nástroje: od posílení rámu po lepší symetrii.

„To všechno zlepšilo zvuk a tyhle housle disponují bezvadnou rovnováhou mezi souzvukem a dokonalou zvučností,“ říká. „Bez Stradivariho by nebyla Beethovenova Pátá (symfonie),“ dodává.

Pak míří z přízemí nahoru, kde měl kdysi Stradivari svůj byt, a ukazuje místnosti, kde se odehrávaly schůzky houslařů a hudebníků. „Stradivari poslouchal muzikanty celé noci,“ říká.

V dalším patře vzniklo apartmá pro hostující hudebníky a nad ním je podkroví s velkými okny. „Tady kdysi nechával na jaře v podvečerním slunci vysychat polituru na svých houslích, což doufám budeme dělat také,“ popisuje plány von Arx.

Cremona byla v 18. století houslařskou mekkou, pak v 19. století o své postavení přišla, v minulém století se ale tradice zase oživila. Ve městě je nyní asi 180 dílen, kde se vyrobí zhruba 3000 vysoce kvalitních houslí ročně - a každé z nich stojí v průměru 17 500 eur (přes 400 000 Kč).

Starosta Gianluca Galimberti uznává, že konkurence z Číny je obrovská. „V Šanghaji je moře dílen a houslový trh je tam mnohem větší než ten náš, my ale vítězíme co do kvality,“ říká. Tajnou zbraní italského města je podle něj to, že se znalosti získané za několik staletí předávají z generace na generaci, a přitom se nepřestávají hledat nové houslařské techniky. „Nemůžeme usnout na vavřínech - je to celé o znalostech, výzkumu a předávání všeho, co umíme,“ tvrdí v kanceláři radnice, která tu stojí od 13. století.

Součástí plánu je obnova Stradivariho dílny, práce ale pokračuje i v místním houslařském muzeu, kde laboratoř testuje akustiku a nové materiály a které dopřává mladým hudebníkům možnost vyzkoušet si některý z kolekce Stradivariho nástrojů. Ty se uchovávají ve speciální tmavé místnosti se stálou teplotou 20 stupňů Celsia a 55procentní vlhkostí a do koncertního sálu je před vystoupeními sváží uzpůsobený výtah, uvádí ředitelka instituce Virginia Villaová.

„Interpretům se předávají na pódiu s instrukcí, že nemají používat kalafunu, aby nástroj nepoškodili, a kvůli možnému zaškobrtnutí doporučujeme nenosit vysoké podpatky,“ doplňuje ředitelka.

Muzeum každé tři roky pořádá soutěž o nejlepší nový nástroj, který naposledy vyhrál houslař z Japonska, jenž v Cremoně studoval - což mnozí považují za důkaz, že město stále přitahuje nové Stradivariho následovníky z celého světa, kteří se tu učí řemeslo.

Pohled do cremonského domu, kde žil a tvořil Antonio Stradivari | zdroj: Profimedia

K vítězům soutěže patří i 69letý Argentinec Carlos Roberts, který si splnil sen a v roce 1987 si v Cremoně otevřel vlastní dílnu. Ukazuje v ní dřevo z alpského smrku, které se díky svým vlastnostem na výrobu houslí dobře hodí a z nějž právě vzniká nový nástroj.

„To, že jsem v Cremoně, znamená možnost vyměňovat si informace s houslařskými kolegy a držet krok s těmi nejlepšími,“ říká.

V čem tkví tajemství Stradivariho houslí?

Tajemství Stradivariho houslí zatím nikdo úplně neodhalil ani tři století po jeho smrti, i když nástroje prošly laboratorní analýzou a elektronickým skenováním. A tak lze jen hádat, zda dosahují své zvučnosti díky máčení javorového dřeva do slané vody, zapracováním sopečného popela do vláken dřeva nebo použitím boraxu jako konzervační látky. Anebo tím, že Stradivari celou svou kariéru experimentoval s matematickými poučkami, což ovlivnilo tvar jeho nástrojů a také klíčové umístění charakteristických otvorů ve tvaru písmene f.

Teorie přicházejí a odcházejí. Tak se uvažovalo o tom, že onou kouzelnou ingrediencí jsou Stradivariho politury, ale chemická analýza nic neodhalila. Jiná teorie tvrdila, že nástroje jsou tak kvalitní díky dřevu, které vyrostlo v takzvané malé době ledové mezi 16. a 19. stoletím, kdy mělo dřevo ideální hustotu, ale ukázalo se, že hustota dřeva v dochovaných nástrojích se podstatně liší.

Je také možné, že přední světoví houslisté si nalhávají, že právě stradivárky dodávají jejich hře novou kvalitu. To ale také není moc pravděpodobné, protože hudebníci jednoduše cítí rozdíl, který tyto nástroje mají co do síly, možností expresivity a tonálního rozsahu.

Stradivariho kouzlo tedy možná souvisí s místem. Právě v Cremoně totiž vedle sebe sídlily pověstné rodinné dílny, jako byly Amati, Guarneri nebo Rugeri. V několika uličkách se soustředila tvůrčí energie a řemeslný um, ale také neustálá konkurence a bezpochyby i průmyslová špionáž. A Stradivari byl mezi těmito mistry králem.