Však se také k Tetínu vztahuje nejedna pověst. Pohanskou kněžku umístil na Tetín už Kosmas, a nechybí ani ve známé Kronice české, jejíž autor Václav Hájek z Libočan (1499 – 1553) byl po nějakou dobu tetínským farářem. Hájek přidal Tetce manžela Slavoše a časté pobyty na hoře jménem Pohléď, snad nedalekém Damilu, kde Krokova dcera nalezla i místo posledního odpočinku.

Nitro Damilu ukrývá kromě kněžky též zlaté tele. To čeká na poctivého člověka, který se na Velký pátek v době čtení pašijí vyskytne na temeni zdejšího kopce. Ještě musí spatřit věže okolních kostelů, a pak už se země rozevře a zlatá socha se objeví na dně jámy. Čtveřice místních občanů kdysi neodolala a vydala se na průzkum, strhnuvší se mohutná vichřice však získání telete zabránila a přivodila dobrodruhům nemalé zdravotní obtíže.

Galerie

Skály mezi Tetínem a Srbskem jsou pro změnu sídlem tajemného ptáka Kuhána. Opeřenec je velikosti housete a překvapivě předpovídá změny počasí! Bývá neškodný, ovšem posměvačné jedince, opakující po něm jeho volání, dovede prý docela slušně postrašit. Tetínští opět neodolali a jali se hledat Kuhánovo hnízdo. Spustili do jeskyně na provaze chlapce, ten prý však namísto kouzelného ptáka nalezl hada, jemuž seděla na hlavě žába, i musel být s křikem vytažen zpět.

Hájek zmiňuje též nález obrovské lidské lebky v jedné ze zdejších jeskyní, vystavované spolu s obřími kostmi v tetínské hradní síni. Inu, pravěkých pozůstatků se v okolí jistě vyskytlo nemálo, vždyť v tzv. Turských maštalích, dnes již zničených těžbou vápence, byly u nás poprvé objeveny pozůstatky pravěkého jeskynního medvěda.

Kostelík jako ochrana před Ludmilinými zázraky

Ale k událostem skutečným. V noci z 15. na 16. září 921 byla na tetínském dvorci zavražděna budoucí první česká světice Ludmila. Tunnu a Gommona, kterým lidová tvořivost později přisoudila založení vesnic Tmaň a Kmaň, a jejichž nezvyklá jména snad odkazují k varjažskému prostředí, najala Ludmilina snacha kněžna Drahomíra. Úkladní vrazi uškrtili starou paní jejím vlastním šálem, který se také stal jejím atributem.

"Na večer pak jmenovaní již usurpátoři vtrhli do jejího domu, vyrazili veřeje, ostatní druhy, ozbrojené kopími a štíty, postavili venku, a jen hlavní vrahové Tunna a Gommon - s několika málo jinými, - vyrazili dveře, s divokým povykem se vřítili do komnaty, kde odpočívala služebnice Boží. Blažená Ludmila pokorným hlasem jim dí: Jaká to náhlá zběsilost vámi lomcuje? Nestydíte se a ani si nevzpomínáte, kterak jsem já vás jako svoje syny pěstovala, a zlatem a stříbrem a skvostným šatem obdarovávala? Ale máte-li proti mně nějakou křivdu, které bych se byla dopustila, povězte, prosím. Leč ti zuřivci, neoblomnější než kámen, nepopřávajíce jí sluchu a neostýchajíce se své ruce na ni vložiti, z lůžka ji vytáhli a na zem hodili. I řekla jim: Maličko mne nechte pomodliti se. Když jí to dovolili, rozepjala ruce a modlila se k Pánu. Poté pravila: Přišli-li jste mne zahubit, prosím, abyste mi sťali hlavu mečem. Podle vzoru mučedníků toužila totiž prolitím krve vydati svědectví Kristu, a žádala si s nimi navždy přijmouti palmu mučednickou… Ukrutní kati nedbajíce jejích proseb a slov, provaz na hrdlo ji hodili, a zardoušením ji zbavili života pozemského, aby na věky živa byla s tím, kterého vždycky byla milovala, s Ježíšem Kristem Pánem naším." Tolik Kristiánova legenda.

Tělo mrtvé Ludmily zabalené jen do plátna nechala Drahomíra narychlo pohřbít, aby nad ním později vystavěla kostelík sv. Michaela. "Z její hrobky taková podivná tu přelíbezná vůně vycházela, že všech vzácných koření a květů vůně převyšovala; nemálo lidí také postřehlo třikrát či čtyřikrát svíce tu svítilny božským světlem v tichu tmavé noci planoucí, což vše nezůstalo utajeno vládkyni, totiž vražednici její. Dověděvši se o tom velikou bázní byla sevřena a nevěděla si rady, co počíti. Posléze znovu podala jedovatý úmysl a poslala své sluhy na Tetín, kdež ctihodné tělo leželo pochováno, poručila, aby nad hrobem blažené Ludmily vystavěli dům na způsob kostela, tu určila mu titul ke cti blaženého Michaela archanděla, aby - ukáže-li se tam ještě nějaké znamení - nikoli zásluhám blažené mučednice, nýbrž svatých, jichž ostatky by zde byly uloženy, se přičítalo. Když to bylo vykonáno, všecky vstupující do té basiliky taková hrůza pojímala, že nejinak než s největší úctou osmělovali se tam vstupovati, tu skvělé tu znamenité zázraky se pak na tom místě děly," informuje Kristián. Mladý kníže Václav dal roku 925 přenést ostatky své babičky z Tetína do svatojiřského chrámu na pražském Hradě.

Význam Tetína naznačuje existence hned tří chrámů, z nichž každý je spojen s osobou sv. Ludmily. Nejmenší kostel sv. Kateřiny z doby kolem roku 1200 vznikl pravděpodobně nad svatostánkem ještě starším. Nepodložené pověsti hovoří o propojení chrámové kruchty s obydlím světice.

Vedlejší chrám svatoludmilský pochází ze 17. století a v oltáři má uložen kámen, na němž měla být sv. Ludmila uškrcena. Legenda praví, že oba kostely se k sobě přibližují, a až se dotknou, nastane soudný den.

Třetí kostelík sv. Jana Nepomuckého, původně zasvěcený sv. Michaelovi, nalezneme na skalnatém ostrohu nad řekou v místech pravděpodobného Ludmilina pohřbu. Pod vstupním kamenem spí věčným spánkem benediktin Vojtěch Cassanova, zaslouživší se o obnovu kostela. Má překrásný výhled na celý kaňon Berounky.

Sázka nad hrnkem kávy

Na hřbitově okolo kostela se nachází rodinná hrobka Vojáčků, hospodařících na tetínském zámku po několik generací. Václav Vojáček byl obrozeneckým spisovatelem a překladatelem, díky němuž navštěvovali Tetín osobnosti jako Dobrovský, Jungmann, Čelakovský či Rieger. Docházel sem i básník Josef Krasoslav Chmelenský, libretista Škroupova Dráteníka a sběratel lidových písní. Známý song Nad Berounkou pod Tetínem má na svědomí právě on.

Někdy kolem roku 1835 se na faře ve Zdicích sešli básník Chmelenský s páterem Josefem Vorlem, a uzavřeli zajímavou sázku. Chmelenský měl napsat báseň dřív, než farář Vorel vypije svůj šálek kávy. Podařilo se. Kněz nezůstal pozadu a vsadil se rovněž, melodii k písni prý složí dříve, než poeta vykouří doutník. I on byl úspěšný, a na svět tak přišla zmíněná píseň.

Traduje se, že inspirací byla Chmelenskému krásná Anna Vojáčková, jejíž "líbeznou tvář anděla" zahlédl básník v zámeckém okně při jedné ze svých procházek. Hrob půvabné Aničky bychom sice našli na tetínském hřbitůvku, avšak pouze symbolický.

"Tetínská růže" totiž nezemřela v devatenácti letech na souchotiny, ale provdala se za lesníka Aloise Schulze z Poučníku u Karlštejna, kterého služba zavedla až do polské Haliče. Tam se odstěhovala i Anička, prožila zde dlouhý život a porodila pět dcer. To ovšem nebránilo mileneckým párům, aby na romantický hrob nenosili rudé růže spolu se sliby věčné lásky. S trochou štěstí uslyšíte na Tetíně slavnou melodii i dnes - každou hodinu ji od 9 do 19 hodin vyhrávají hodiny se zvonkohrou na zámeckém průčelí.

Možná hned v sobotu 22. září při letošní svatoludmilské pouti, z níž si zážitky nejen duchovního rázu odnese jistě i nejedna Ludmila či Bořivoj. Čeká je totiž už třetí celosvětový sraz Ludmil a zcela první setkání Bořivojů.