Když se 26. dubna 1986 ozval výbuch čtvrtého reaktoru černobylské jaderné elektrárny, svět zatajil dech. Radioaktivní mračno zasáhlo obrovské území, desetitisíce lidí musely opustit své domovy a zóna o poloměru 30 kilometrů kolem elektrárny se změnila v mrtvé území. Všude zůstaly prázdné domy, školy, paneláky i obchody s vybledlými nápisy a komunistickými symboly na střechách. Odhady říkají, že oblast nebude pro lidský život bezpečná ještě 24 000 let. Jenže příroda se neptá – a za tři desetiletí se tu odehrál příběh, který nikdo nečekal. Tam, kde lidé zmizeli, nastoupili noví vládci. Vlci, losi, divoká prasata, rysi a také zavalití, nezlomní koně Převalského. Ti se stali symbolem proměny černobylské pustiny ve světovou raritu – přírodní rezervaci, jakou Evropa dosud nepoznala.

Poslední divocí koně na planetě

Koně Převalského jsou označováni za poslední skutečně divoké koně na světě. Svalnatí, se vzpřímenou hřívou a krátkými nohami působí jako poslové z dávných časů. Vědecké studie naznačují, že jejich linie sahá k pradávným domestikovaným koňům, ale právě jejich návrat do divoké přírody z nich udělal legendu. Ještě v polovině 20. století byli na pokraji vyhubení. Nadměrný lov a úbytek přirozeného prostředí způsobil, že přežili jen v zoologických zahradách. Díky mezinárodním programům se je ale podařilo zachránit a navrátit do Mongolska, Číny či Kazachstánu. A pak i do Černobylu.

Stádo koní Převalského v Černobylské zónězdroj: Profimedia.cz

V roce 1998 bylo do zóny vypuštěno 30 koní. Měli nahradit tarpana, původního obyvatele regionu, který už dávno vyhynul. Experiment byl sice oficiálně ukončen, ale koně zůstali. A ukázalo se, že zóna bez lidí je pro ně ideálním domovem. Během pár let se jejich populace téměř zdvojnásobila a dnes v ukrajinské části žije kolem 150 jedinců, dalších 60 pak na běloruském území.

Zóna, která žije

Vědci sledovali koně pomocí kamer aktivovaných pohybem a zjistili fascinující věc – zvířata běžně využívají opuštěné stavby, především stodoly, jako své útočiště. Nezůstávají tam sami. Sdílejí je s jeleny, losy, divočáky, liškami, vlky, rysy, zajíci, ptáky i netopýry. Černobylská pustina se tak stala živou křižovatkou nejrůznějších druhů, jakou by si nikdo po katastrofě nedokázal představit.

„Naše výsledky ukazují, že koně Převalského běžně využívají opuštěné stavby v černobylské zóně,“ říká James Beasley z University of Georgia. „Tyto stavby se tak mohou stát klíčovými místy výzkumu, kde získáme informace o věku, pohlaví či genetické struktuře populace.“

zdroj: Profimedia.cz

Dlouhodobé studie potvrzují, že i přes přetrvávající radiaci se zde savčí společenstva rozvíjejí. Už v roce 2015 vědci zveřejnili, že „bez ohledu na možné účinky radiace na jednotlivce podporuje zóna po třech dekádách chronického ozáření překvapivě početné populace savců“.

Budoucnost divočiny uprostřed ruin

Ukrajinští výzkumníci dnes věří, že zdejší stádo koní Převalského může vyrůst až na 500 kusů. A nezůstává jen u nich. Denys Vyšněvskyj, vedoucí vědeckého oddělení černobylské přírodní rezervace, uvažuje o vysazení dalších ohrožených druhů, třeba zubra evropského, který už žije v sousedním Bělorusku. Jednání s organizací WWF už probíhají. Pražská zoo, která se také podílí na ochraně tohoto druhu, uvádí, že celosvětová populace koní Převalského dosáhla 2 700 kusů. To je číslo, o kterém se ještě před několika desetiletími nikomu ani nesnilo.

Černobylská zóna se tak paradoxně stává jedinečnou laboratoří přírody. Z kdysi smrtící pustiny se stal živý symbol odolnosti, návratu a naděje. Koně Převalského, kteří dnes běhají mezi rozpadajícími se paneláky a zarostlými silnicemi, dokazují, že příroda si vždycky najde cestu. A že i tam, kde člověk zanechal jizvy, může vyrůst něco krásného a divokého.