Již za Rakouska-Uherska existovala horní komora zákonodárného sboru. Křeslo v Panské sněmovně bylo buď dědičné nebo z titulu. Kromě šlechty a církve v tehdejším senátu mohli usednout i běžní občané, křeslo tam získali jako odměnu za zásluhy o společnost či umění. Mezi první takové patřili František Palacký, Antonín Dvořák, Josef Myslbek či Emil Škoda.

Při vzniku samostatného Československa byl senát zachován ústavou z roku 1920 jak v rámci rakousko-uherské tradice, tak po vzoru USA a Francie. Tehdejší senátor musel být starší 45 let, byl volen v poměrném systému (mimochodem poslanec nemohl být mladší 30 let) a jeho mandát trval osm let.

Již tehdy ale měla horní komora své neodbytné kritiky. Patřil mezi ně mimo jiné spisovatel, dramatik a publicista Ferdinand Peroutka, který v článku vydaném v časopise Přítomnost napsal, že "po celou dobu svého trvání (senát) neučinil ničeho, co by se podobalo činu". Peroutkův text by mohl klidně vyjít i dnes. 

Senát jako 'pensijní ústav'

Snad nejtrefnější z dnešního pohledu může být stať textu, která míní, že "zatím má senát pro politické strany jen tu nepopíratelnou výhodu, že mohou v něm umístiti své politické veterány, o které by se, kdyby nebylo tohoto pensijního ústavu, musili mnohdy postarati jinak."

Senát byl bezprostředně po německé okupaci Čech a Moravy rozpuštěn a až do roku 1969 na území dnešní České republiky neexistoval.

V Československu od roku 1969 do roku 1992 existovalo dvoukomorové Federální shromáždění (FS). Povahu horní komory založené na regionálním principu měla Sněmovna národů. Mandát senátora byl v tehdy kratší a trval pet let. Senátoři se však za dob ruské okupace těšili většímu vlivu než je tomu v dnešní době. Obě komory FS si byly rovnocenné a k platnému usnesení a přijetí zákona bylo třeba souhlasu kvalifikované většiny poslanců v obou sněmovnách.

Za všechno může Klaus

Sněmovna národů společně s Federálním shromážděním k 31. prosinci 1992 zanikla a opět vyvstal palčivý problém: kam umístit některé poslance? Nová ústava samostatně ČR z 1. ledna 1993 na instituci senátu myslela, trvalo ale další tři roky, než se povedlo senát ustanovit a zvolit. Dlouhé porodní bolesti provázely především spory tehdejšího premiéra Václava Klause s koaličními partnery z ODA. Klaus o senát příliš nestál a udělal vše pro to, aby pravomoci vzniklé horní komory byly značně osekané. Bezzubost současného senátu lze datovat přímo sem.

Dnes je Valdštejnský palác lákavým cukrkandlem i pro osoby předdůchodového věku. Patří mezi ně ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier či oznamovatel podezření Libor Michálek. Jejich řady čerstvě doplní advokát Václav Láska, který potřebných čtyřicet úspěšně naplnil před dvěma měsíci.

Letošní senátní volby se ale od těch předchozích v jednom lišily. Nejnižší volební účasti v historii nezvrátilo ani nezvykle hlasité upozorňování stranický předáků na důležitost senátu. Právě oni přitom v minulosti voliče do zbraně moc nepovolávali a to ze dvou důvodů. V první řadě si ČSSD v praxi ověřila, že většina v komoře může být pohodlným blokačním nástrojem.

Stát nechceme, místo něj raději firmu

Důvodem druhým je politický pragmatismus. I když mají být senátní volby především o osobnostech spjatých s regiony, lidé v minulosti většinou volili dle stranické příslušnosti. Politikům menší volební účast vyhovovala, protože k neoblíbeným volbám chodili pouze věrní. To se ale v poslední době začalo k nelibosti zasloužilých stranických funkcionářů měnit a občané volí více na základě osobnostních předpokladů. Daný trend byl v posledních komunálních a senátních volbách vidět především na výborném výsledku KDU-ČSL.

Poukázal také ovšem na další zajímavý rys české společnosti – část národa přijala rétoriku o řízení státu jako firmy. Případně jí nevadí pragmatické spravování věcí veřejných stylem "prostě to za vás uděláme my, protože jsme nejlepší, ale na druhou stranu jsme jako vy, ne jako polici, jenom víc makáme". 

A tak nakonec voličům nevadil dokonce ani v době antihráčského tažení Ivo Valenta, majitel společnosti Synot. Bez problémů se do senátu vetřel i Jiří Hlavnatý, aniž by se veřejně rozmazával jeho příběh převzetí kdysi státního podniku Juty (nikoli nepodobný příběhu Andreje Babiše, za kterého koneckonců kandidoval).

Příběh někdejšího geniálního předsedy JZD Slušovice soudruha Františka Čuby zase dokazuje, že úspěch nemusí být ani reálný, stačí když bude údajný. Novopečený 78letý senátor si voliče koupil nostalgií po tom, že za komunistů se prostě makalo a všem bylo (asi) líp.

Díky nevalné voličské účasti a historicky nebývalé hlasovací autonomii se ihned po vyhlášení výsledků rozhořely debaty o změně volebních dní či úpravách ústavy pro větší/jiné/žádné pravomoci senátorů. V letité historii senátu to u nás není ani poprvé a určitě ani naposled. Stanislav Gross chtěl po nevalných volbách senát úplně zrušit, Andrej Babiš navrhuje jenom změnu volby.

Složení českého politického důchodu je ale opět o něco pestřejší. Co by na něj řekli Palacký a Dvořák, se ale bohužel nikdy nedozvíme.