Tentokrát ale nikdo nikde, v centru je mrtvo. Výplatní den, říkám si, všichni někde sedí. Navíc osm večer, což je příliš brzo nebo pozdě, záleží na úhlu pohledu. Překupníci touhle dobou večeří doma s rodinou.

Po půl hodině to vzdávám a sazím na jistotu. Vyrážím do non-stop herny. Projdu jednu, druhou, ale pořád nikdo nikde. Skoro hodina pryč a já mám pořád prázdné ruce. Ve třetí herně mám konečně štěstí. U automatů sedí skupinka Romů a mačkají o sto šest. Dva hrají, zbytek se dívá a metodicky poučuje.

"Nazdar hoši, něco bych potřeboval," oznamuji s přehnaným důrazem, aby bylo jasné, že jsem nezabloudil. Nejmladší ze skupiny se mě okamžitě ujme. "Co chceš, parno?" zasyčí. Kývnu hlavou. Pervitin je součástí večerního plánu. Jenže mladý nic nemá.

Vůdce party přestává mačkat tlačítka na terminálu, na kterém blikají bezmála tři tisíce, a měří si mě pohledem. "Počkej, já ti seženu," prohlásí a vytáhne mobil. Chvíli telefonuje, pak něco zašeptá kolegovi, ten mě popadne a odvádí pryč.

Spěchá, a když se ho pokusím trochu zpomalit, postěžuje si na zimu a přejde k pokynům. "Dáš mi peníze a počkáš venku, já to hned donesu. Za kolik chceš?" Jistota, že si vezme peníze a už ho neuvidím, je příliš velká. Trvám na tom, že půjdu s ním. A chci tak pro dva, na večer.

"Pro tu holku, jo? Jsem vás tam viděl sedět," usměje se a pokyne mi, ať jdu dál. Vcházíme do non-stopu, pro mě je to dnes už čtvrtý za sebou. Jeho útroby zejí prázdnotou. "Marek tu není?" houkne na servírku, která vypadá sotva na dvacet. Dívka zírá na mobil, jen zakroutí hlavou a nepřítomně utrousí, že Marek zrovna odešel.

'Když to nebude dobrý, zavolám'

Pokračujeme dál. Venku se mě ptá, jak často si dávám. "Víš, jak to je," odtuším. Chápavým tónem prozrazuje, že má nejraději extázi, a obratem nabízí hulení. "Koule já rád, ale dobrý moc neseženeš," zkouším to. "Ale jo, mám dobrý za dvěstěpade," odpoví skoro uraženě, podá mi ruku a konečně se představí. Beru si na něj telefon a varuju, že když to nebude dobré, tak zavolám.

Vstupujeme do páté herny. Před automatem sedí mladík v kulichu a znuděně se točí na židli. Stojím opodál a pozoruju, jak si dvojice něco šušká a bedlivě u toho kontroluje okolí. Po chvilce usoudím, že je čas se zapojit.

"Hoši, tak co?" Mladík v kulichu si mě nedůvěřivě prohlíží. "Hele, já to nedělám, nechci problémy, neznám tě," mračí se. Pomalu mě to přestává bavit. "Jak chceš, jestli se bojíš, tak mi to řekni a necháme to bejt," prohlašuji rázně. Většinou to zabere. Hlavní je nepřiznat strach nebo úzkost. Slabost se netoleruje. "Tak jo, ale musíme zavolat, on je doma s rodinou. Ale radši z budky. Víš co, ne?"

Vypadnout ven není jen tak

Zpátky na ulici, teď už ve třech. Postáváme na rohu zlatnictví a čekáme na slíbené zboží. Můj původní dealer, teď už spíš spojka, je viditelně nesvůj. "Já už chtěl bejt s holkou doma, čeká na mě," ukazuje na romské děvče, které trpělivě čeká před hernou kousek od nás. Druhý mu nabídne, že se mnou počká sám. Ve dvou se vydáváme zpátky do herny.  

Objednávám dvě piva a poslouchám vysvětlení, že dealerovi to trvá, protože má ženu a dítě a "vypadnout ven takhle večer ven není jen tak". Můj nový společník pracuje na stavbách, mluví o tom celkem pyšně. Dealovat dlouho neplánuje, bojí se a nechce si na to zvyknout.

Když mu prozrazuju, jak se živím, vypadá pobaveně. "To takhle jako chodíš a sbíráš příběhy, jo? To se učí ve škole? Na tu jsem neměl čas," směje se od ucha k uchu. Stejně jako jeho předchůdce i on na mě zkouší fintu "dej mi peníze, já se za chvíli vrátím". Trpělivě vysvětluji, jak se věci mají. Příliš se mu to nelíbí, nakonec ale ustoupí. Nákup se uskuteční rychle a bez problémů.

Nedobrovolně dobrovolný život

Po koncertu se vracím do herny. Romskému osazenstvu nabídnu pivo. Servírka nám odmítne načepovat. Vydáváme se proto do podniku na druhé straně ulice. Tam je barmanka o něco shovívavější.

"To víš, to je těžký. Já jsem cikán jen napůl, ale stejně to takhle je. Bílý mě neberou a s cikánama to je zbytečně o průser. Nejsou ale všichni stejný," vysvětluje můj nový přítel a dělí se se mnou o dávku. Peníze za ní nechce. "Seš dobrej. To jsem viděl, jak jsi přišel, jinak bych s tebou nikam nešel," vysvětluje.

Ačkoli mi to lichotí, jeho osud bych sdílet nechtěl. Po chvíli zjistíme, že jsme chodili na stejnou základní školu. Pobaveně si vyměňujeme životní příběhy a přesouváme se do další herny. Nad ránem je tam už plno, opilci se snaží pohrát zbytky peněz, můj doprovod mi nabízí další dávku "na později". Podávám mu ruku a loučím se.

Nonstop herny postupně přecházejí do rukou Vietnamců, kteří nemají Romy příliš v lásce, ale jejich prohrané peníze jim nevadí. Veřejným tajemstvím je, že pervitin ve velkém vaří a následně rozprodávají právě příslušníci vietnamské komunity. Romští zákazníci heren jsou tak dvojími klienty a navíc na sebe berou riziko při dalším šíření drog. Vietnamci si díky tomu zachovávají bezúhonnost a v očích většinové společnosti platí za spořádanou a slušnou komunitu, zatímco Romové platí paušálně za nepracující a nepřizpůsobivé. 

Většině Romů z reportáže bylo kolem 20 až 30 let. Všichni měli přítelkyně nebo ženy s dětmi. Většina chodila do špatně placené práce. Část "běžného života" je jim upřena kvůli romskému původu. V hernách ale tráví čas relativně dobrovolně. Stejně tak jim nikdo nenutí drogy. Zda si takový život volí skutečně svobodně, to však není zcela jednoznačně jasné. Romové zůstávají nechtěným etnikem, ať už my ostatní tvrdíme cokoli.

Pozn. redakce: Autor si v vzhledem k citlivosti tématu přeje zůstat v anonymitě