Jandač přišel do národního týmu po období, kdy se u něj střídaly dvě velké osobnosti tuzemského hokeje: fanoušky oblíbený Vladimír Růžička, který se postu kouče vzdal kvůli podezření z přijetí úplatku, a kontroverzní, leč medaile sbírající Alois Hadamczik (na rok u týmu ještě působil Vladimír Vůjtek). Jandač přicházel s pověstí slušného klubového kouče, který však s Pardubicemi, Libercem, pražským Lvem ani Spartou na velký úspěch nedosáhl.

U reprezentace měl během svého působení celou řadu šancí na to, aby vynikl. Rok 2016 přinesl kromě obvyklého vrcholu v podobě mistrovství světa také nablýskanou akci zvanou Světový pohár, která se - vzhledem k absenci hráčů z NHL na letošní olympiádě v Koreji - stala posledním velkým měřením těch skutečně nejsilnějších výběrů.

Už ten rok však předznamenal, jak budou další Jandačova léta vypadat: herně jeho tým nepropadl, leč medaili nevybojoval. To samé se opakovalo i na loňském šampionátu a na letošní olympiádě. Ta ho může nakonec mrzet nejvíc, jelikož po čtvrtfinálové výhře nad USA měl dvě šance bojovat o medaili - a olympijský úspěch by vnímání jeho působení zcela jistě zásadně změnil; co na tom, že v Pchjongčchangu nejlepší hráči světa chyběli.

Jenže po prohrách s Ruskem a Kanadou skončili Češi v Koreji čtvrtí. Dojem z letošního roku přesto mohou ještě vylepšit na začínajícím mistrovství světa v Dánsku, byť mezi favority se s nimi nepočítá.

Smířlivá veřejnost

Jandač musel oželet některé opory z NHL, které se mu omluvily, a místo nich dal šanci mladíkům Nečasovi či Chytilovi a dalším méně známým jménům jako Kaut či Pyrochta. I tak mluví o tom, že by rád získal medaili - nic jiného od něj národ stále ještě zmlsaný tučnými léty ani nečeká. Není to ale ani nereálná ambice; stačí vyhrát klíčový zápas, čtvrtfinále, a medaile bude na dosah.

Zajímavé je, jak navzdory tomu, že Jandačova doba zatím zůstává bezmedailová, hokejová veřejnost zatím vnímá hokejového kouče smířlivě. 

Jistě, někteří fanoušci i novináři mu vyčítali nominaci na olympiádu, kde opomenul třeba právě mladého Nečase a místo toho vsadil na zkušené hráče. Přesto nemusí snášet takovou nevoli, jaká se po neúspěších valila na jeho předchůdce Hadamczika.

Jaké by to asi měli Hadamczik nebo Růžička dnes?

Přitom Hadamczik - co se medailí týče - nebyl neúspěšný trenér. Získal bronz na olympiádě v Turíně 2006, stříbro na mistrovství světa v Rize v témže roce a ve svém druhém období dva bronzy ze šampionátů v letech 2011 a 2012. Dnes by se takový úspěch velebil, tehdy hryzala v hlavě myšlenka, zda nebylo i na vyšší příčky.

Pravda, české hokejové poměry se změnily. Pryč je zlatá éra z přelomu tisíciletí, kdy Češi vyválčili slavný titulový hattrick. Nastaly skromnější časy, jakkoliv je složité si na to zvykat.

Dříve se jezdilo na šampionáty s Jágrem, Eliášem či Židlickým, což byly prvotřídní hvězdy NHL, zatímco Jandač spoléhá převážně na jména z evropských soutěží. Není to náhoda, český hokej zaostal ve výchově talentů a krajanů v NHL ubylo. Nikdy se nedozvíme, jak by uspěl Jandač se silnějším výběrem a Růžička či Hadamczik s tím nynějším. A je to jedno - jsou to jen kdyby…

Jandačovi však v očích veřejnosti pomáhá i jeho otevřenost - své kontroverzní tahy si dokáže obhájit, neuhýbá před nepříjemnými dotazy, nedráždí fanoušky vyřizováním si účtů přes média.

A ač je budoucnost současného kouče reprezentace již nyní naplánovaná (po mistrovství převezme ruský Magnitogorsk), má pořád o co hrát. Národ teď zase bude dva týdny žít hokejem - a každý úspěch by si zapamatoval. Stačí zvládnout pár zápasů; a Josef Jandač přestane být Trenérem, který nic velkého nevyhrál.