Vesnice přitom neměla s atentátem nic společného. Nepřímým důkazem měl být dopis, jehož pisatel se ve snaze ukončit mimomanželský vztah stylizoval do role odbojáře, který musí zmizet. Dopis se dostal do rukou gestapu, které zjistilo, že dva lidičtí rodáci sloužili v britském Královském letectvu (RAF). Hypotézu, že mohli být účastníky atentátu, sice následné výslechy ani domovní prohlídky nepotvrdily, přesto přišel z Berlína rozkaz, aby byla obec vyhlazena.

V noci na 10. června 1942 obklíčilo Lidice gestapo a policie. Postříleli 173 mužů a chlapců starších 15 let, ženy a děti byly deportovány a většinou zavražděny v nacistických koncentračních táborech. Obec byla zcela srovnána se zemí, dokonce byl i změněn terén, zasypán rybník a posunuto koryto potoka, aby po vesnici nezbylo ani památky.

Lidický masakr | zdroj: Profimedia

Vymazání Lidic z mapy trvalo Říšské pracovní službě rok a půl. Lidé, kteří se sem po válce vrátili, místo už nepoznali. Z původních zhruba pěti stovek obyvatel válku přežilo jen 143 žen a 17 dětí. Celkový počet obětí nacistického vraždění se vyšplhal na 340, z toho bylo 192 mužů, 60 žen a 88 dětí.

Tragický osud Lidic se spolu s následným vyhlazením Ležáků na Chrudimsku 24. června stal jedním ze symbolů nacistické hrůzovlády v Evropě. Od mnoha jiných válečných zločinů se ovšem liší tím, že se jím nacisté nikdy netajili. Německý rozhlas hlásil, že budovy vesnice byly srovnány se zemí a jméno obce bylo vymazáno.

Událost výrazně přispěla k tomu, že Británie a Francie odvolaly svůj podpis pod Mnichovskou dohodou, a masakr už během války vyvolal vlnu rozhořčení a solidarity po celém světě. Řada obcí a měst se přejmenovala: v Brazílii, Panamě, Izraeli nebo Uruguayi můžete dodnes narazit na místa zvaná „Lidice“.