Strach sám o sobě není špatná věc. Ve skutečnosti nám může pomoci chránit se v případě ohrožení, protože spouští obrannou reakci nervového systému: „bojuj nebo uteč“. Pokud ovšem jde o strach iracionální a neúměrný, který člověku brání nebo škodí v běžném životě, pak už spadá do kategorie fobií, napsal server Discover.

O těch běžnějších fobiích, jako je agorafobie (strach z veřejných míst nebo otevřených prostor), klaustrofobie (strach z uzavřených prostor) nebo arachnofobie (strach z pavouků), už jste pravděpodobně slyšeli. Existují však i dost nezvyklé fobie, které těm, kdo jimi trpí, v životě chystají nečekané výzvy.

Koumpounofobie - strach z knoflíků

Pokud se vám hnusí knoflíky nebo se jich bojíte, můžete mít koumpounofobii. Zdá se, že lidi děsí textura těchto oděvních doplňků, přičemž větším problémem jsou plastové než kovové knoflíky. Fobií z knoflíků byl známý Steve Jobs (vzpomeňte si na jeho slavné roláky) a neomezovalo se to jen na oblečení. Jeho snaha vyhnout se „knoflíkům“ mohla vést i k revolučnímu designu dotykového displeje iPhonu.

Jako každá fobie i koumpounofobie může mít kořeny v traumatu z dětství. Mezi skutečné zážitky, ve kterých psychologové odhalili příčinu této fobie, patřil kbelík s knoflíky, které jednomu z koumpounofobiků spadl na hlavu, když mu byly dva roky. U dalšího byla spouštěčem šikana, protože si neuměl zapínat knoflíky na oblečení. A celoživotní strach se může vyvinout také u dětí, které se někdy dusily knoflíkem.

Chaetofobie - strach z vlasů

Může jít o strach z vlasů vlastní hlavy nebo ochlupení na těle, případně strach z vlasů ostatních lidí. Chaetofobika může užírat strach, že by se mu mohl dostat vlas do jídla nebo spadnout na pohovku. V některých případech se tento odpor vztahuje i na zvířecí srst. Odhaduje se, že chaetofobií trpí asi procento populace a náchylnější k ní jsou lidé posedlí čistotou. Spouštěčem může být například výsměch kvůli účesu v dětství, anebo nepříjemná zkušenost se zavšivením - a strach, že by se mohlo opakovat.

Coulrofobie - strach z klaunů

Mnoho lidí nemá rádo klauny, ale to není totéž jako coulrofobie - ochromující hrůza při pomyšlení na ně. Psychiatr Robert Gerstman uvádí důvody, proč jsou klauni pro některé lidi tak děsiví: „Vzhledem k tomu, že klauni si malují usměvavou, smutnou nebo zamračenou tvář, nemůžete číst jejich emoce nebo vědět, co si myslí. Pokud má klaun namalovaný úsměv, ale nechová se nebo nezní šťastně, váš mozek dostává smíšené signály. Tím se naruší vzorec, na který je váš mozek zvyklý, což vás zneklidní.“

Strach z klaunů přiživuje i moderní kultura, v níž není nouze o zlé klauny. Pokud někdo trpí touto fobií, obvykle se vyhýbá narozeninovým oslavám, cirkusům, karnevalům a halloweenským večírkům, kde by se mohl s klaunem setkat. A navzdory obecnému přesvědčení nemají děti klauny nijak zvlášť rády, jak zjistila například vědkyně Penny Curtisová z Sheffieldské univerzity ve své studii v roce 2018.

Tafofobie - strach z pohřbení zaživa

Traduje se, že posledními slovy George Washingtona před smrtí v roce 1799 byl pokyn tajemníkovi, aby s jeho pohřbem počkal ještě tři dny. Strach z pohřbení zaživa měl v dřívějších staletích jisté opodstatnění. Před nástupem moderní medicíny neexistovala žádná vyspělá technologie, která by dokázala, že někdo zemřel. A protože to nebyla exaktní věda, docházelo k případům, kdy byli lidé omylem pohřbeni zaživa.

Nechat mrtvé tělo několik dní nepohřbené bylo jednou z metod, jak ověřit, že je nebožtík skutečně nebožtíkem. Krom morbidnějších způsobů, jak zajistit, že tělo jde pod zem zaručeně mrtvé - jako bylo například vyjmutí srdce - byly v 19. století patentovány speciální bezpečnostní rakve vybavené poplašným zvonečkem.