Mnoho Němců chápe vznik Česka jako historický omyl, tvrdí sociolog Hampl

MAGAZÍN - Magazín autor: red

Současná podoba Evropské unie ukazuje, že Německo pokračuje ve svém dobyvačném projektu. Jen pochopilo, že ovládnout Evropu pomocí byrokratických aparátů je levnější, než to dělat prostřednictvím tankových diviz. Na minulost máme tendenci vzpomínat selektivně, tvrdí v rozhovoru sociolog Petr Hampl.

Sociolog Petr Hampl

Sociolog Petr Hampl,zdroj: Facebook Petra Hampla

V těchto dnech si připomínáme sedmdesáté výročí konce druhé světové války. Co podle vás konec války a poválečné uspořádání přinesly světu pozitivního a co se naopak nepovedlo?
Samozřejmě že tou nejdůležitější událostí byl konec nacismu s jeho vyhlazovacími tábory a dalšími zrůdnostmi. Válka sice posílila druhý děsivý totalitní systém, ten Stalinův, ale přesto byla situace svobodného světa mnohem příznivější. Dokud byly Stalinova a Hitlerova říše vedle sebe, hrozilo riziko, že se spojí proti svobodným zemím. A je velkou otázkou, zda by západní spojenci dokázali v takovém případě odolat.

Méně se mluví o tom, že válka přinesla změny i v samotném Sovětském svazu. Komunisté pochopili, že se neobejdou bez určité podpory lidu a že musejí změnit způsob vládnutí. Sovětský režim po válce byl nesrovnatelně méně brutální než před ní.

Negativním důsledkem bylo rozšíření komunistických režimů do východní Evropy a do Asie. Asijský marxismus pak postupně získal podobu, před kterou i Leninovy a Stalinovy zločiny blednou. Vznikla tam nejhorší podoba krutovlády, jaká se kdy objevila v lidských dějinách. Jeden takový režim, severokorejský, dokonce stále ještě přežívá.

Jak se díváte na evropskou a světovou pozici poraženého Německa po sedmdesáti letech?
Když hovoříme o Německu, je dobré si hned na začátku připomenout, že Německo není tradiční evropskou zemí. Ještě na začátku 19. století byla na území dnešního Německa řada nezávislých států, státečků a svobodných měst. Pak se stalo to, že Prusko vybudovalo nejsilnější armádu, začalo postupně pohlcovat své sousedy a pruský král najal skupinu filozofů, aby pro něj vymysleli ideu jednotného německého národa, a ospravedlnili tak jeho mocenské ambice. Klíčovou postavou této skupiny byl Hegel, hlavní inspirátor Karla Marxe.

Pro nás Čechy je celkem důležité, že součástí německé říše, která tak vznikla, měly být i české země a že mnoho Němců dosud chápe samostatnou Českou republiku spíš jako historický omyl.

Jakmile vzniklo silné Německo, během jedné generace vyvolalo první světovou válku a pak druhou. Ostatně i nynější podobu Evropské unie můžeme chápat jako pokračování německého dobyvačného projektu. Německá vláda si jen spočítala, že ovládnout Evropu prostřednictvím byrokratických aparátů je levnější, než to dělat prostřednictvím tankových divizí.

Po druhé světové válce měly být německý národ a německý stát prohlášeny za zločinecké a měly být obnoveny malé státy, které existovaly na začátku 19. století. Je obrovská chyba, že k tomu nedošlo. 

Sedmdesáté výročí si připomínáme v době, kdy podle mnohých jsme na prahu další války, nebo už dokonce v ní, jen o tom nevíme. Jak se na tento názor díváte?
Souhlasím s ním. Po přibližně 200 letech čelíme dalšímu islámskému útoku na Evropu. Tentokrát jde o útok chytrý, decentralizovaný. Agresorům se podařilo zkorumpovat evropské vládce a získat je na svou stranu.

Myslím, že o té válce nevědí jen na ministerstvech a na univerzitách. Lidé v Paříži, Londýně, Stockholmu, jižní Itálii, Teplicích a teď už i v Praze o ní vědí velmi dobře.

Kromě toho možná narážíte na to, že evropské a americké elity mají tendence vytvářet falešné konflikty. Jakmile se nějaký režim postaví na odpor islámským radikálům, začne nás tisk krmit historkami o tom, že ten režim je nebezpečný, nepřijatelný a podobně, následuje vojenský útok, režim je zničen, prostor vyplní radikální islamisté a západní vlády se zaměří na další centrum odporu. Islámské mocnosti typu Iránu a Saúdské Arábie tak nemusejí skoro nic dělat, špinavou práci za ně odvádějí armády NATO. Z posledních let můžeme zmínit Libyi, Sýrii a teď to vypadá, že je na řadě Rusko. Doufám ale, že tentokrát si vzaly příliš velké sousto. Protože pád Putinova režimu a jeho nahrazení takovými poměry, jaké jsou dnes třeba v Libyi – to opravdu není něco, o co bychom měli usilovat.

Před časem při diskusi v Českém rozhlase jsem se na to zeptal europoslance Štětiny, jednoho z nejhorlivějších zastánců války s Ruskem. Potvrdil mi, že nemá žádný plán pro případ, že by se mu podařilo svrhnout Putinův režim. Je děsivé, že takoví lidé se mohou podílet na rozhodování o politice. Někoho rozstřílíme, protože máme chuť, další důsledky nás nezajímají. Obávám se, že kdybychom nahradili politiky tohoto typu desetiletými kluky z jakékoliv základky, kvalita rozhodování by se nesnížila. Takoví politici a jejich nohsledi v redakcích nás ohrožují víc než kterákoliv nepřátelská armáda.

V týdnu se také odehrály volby ve Velké Británii, nejspíš nejdůležitější evropské volby letošního roku. Jak se díváte na úspěch konzervativců premiéra Camerona?
Každý volební výsledek je dán především tím, jak byla vedena kampaň. Cameron ji vedl velmi dobře. Šel dokonce tak daleko, že převzal do programu některé body UKIP, které dříve odmítal (a s nimiž podle všeho osobně nesouhlasí). To se týká především referenda o vystoupení z EU. Měl i štěstí, protože si jeho soupeři vedli velmi nešikovně. Takže jasné vítězství.

Jan Zahradil v reakci napsal, že David Cameron je již dnes jedním z nejúspěšnějších britských premiérů v poválečných dějinách. Není to až příliš optimistické hodnocení?
Záleží, co myslíte úspěchem. David Cameron vlastně nemá názory. Jeho strategií je neřešit problémy, ale odkládat je. Když je pod tlakem, tak se přizpůsobí. Jednou ustoupí evropské byrokracii, podruhé britským vlastencům, potřetí radikálním muslimům. On sám nemá žádný postoj. Souhlasím, že tento druh politiky často umožňuje dlouhou kariéru a chrání politika před nutností začít někdy v budoucnu pracovat.

Rozumím tomu, že Cameron je blízký právě Janu Zahradilovi, který ve svém politickém životě absolvoval nejrůznější názorové veletoče a pokaždé si bez problémů udrží své teplé místečko. Není mi to osobně příliš sympatické, ale je legitimní přistupovat k politice i takto.

Naopak neúspěch zaznamenala strana UKIP Nigela Farage, kterou jste podporoval. Jak vidíte budoucnost politického proudu, který reprezentovala?
UKIP Nigela Farage neuspěla, protože vedla extrémně špatnou kampaň. Jako by všichni byli osobností Nigela Faraga uhranuti do té míry, že neviděli chyby. I já sám jsem té iluzi podléhal, až dva týdny před volbami jsem si všiml některých znepokojivých momentů. A mnozí v UKIP si těch momentů podle všeho nevšimli do poslední chvíle.

UKIP získala 3,5 milionu hlasů a má místo jednoho poslance. Potřebovala 3,5 milionu voličských hlasů na jediné poslanecké křeslo! Jiným stranám stačilo na jedno poslanecké křeslo méně než 50 000 hlasů! To svědčí o masivní lidové podpoře a extrémně špatně vedené kampani.

Podle prvních reakcí má UKIP tendenci stěžovat si na volební systém. Doufám, že je to brzy opustí, vyhodnotí chyby a poučí se z nich. Británii teď čeká referendum a Evropská komise zcela jistě utratí miliardy na propagandu, bude rozšiřovat nejrůznější lži a výhrůžky. Spojené království bude potřebovat lidové hnutí, které by tomu čelilo.

V souvislosti s výročím konce války se letos hodně vypjatě hovoří o podílu jednotlivých velmocí, ať Ruska nebo USA. To už je veřejná debata v této zemi tak vypjatá, že se přenáší i do těchto historických připomínek?
Tady mohu jen zopakovat, co jsem nedávno řekl v jiném rozhovoru. S pamětí národů je tomu podobně jako s pamětí jedinců. Máme tendenci vzpomínat selektivně a připomínat si hlavně ty věci, které jsou v souladu s naším momentálním postojem. Když jsme s někým zadobře, vzpomínáme na skvělé okamžiky, které jsme s ním prožili. Když se s ním pohádáme, v té stejné společné historii nám tanou na mysli chvíle, kdy byl nesnesitelný.

Intelektuálové, kteří dnes ovládají česká média, mají za to, že by bylo dobré, aby Česká republika zanikla jako samostatný stát a aby byla včleněna do velkého útvaru řízeného Německem. Dívají se tedy na dějiny takovýma očima. Snaží se nacházet cokoliv, co by jim takový pohled ospravedlnilo, a snaží se vytěsňovat události, které s tímto pohledem nejsou v souladu.

Důsledkem pak je takové převyprávění druhé světové války, kdy Češi ubližovali Němcům, Rusové ubližovali Čechům, Lidice neexistovaly, Osvětim neexistovala, neexistovaly jednotky SS, neexistovaly zločiny páchané řadovými Němci atd.

Jaký by podle vás měl být optimální vztah České republiky k Rusku?
Myslím, že většina obyvatel České republiky je v tom zajedno. S Ruskem bychom měli mít stejný vztah jako s USA, Francií, Německem, Indií, Brazílií nebo jakoukoliv jinou velkou zemí.

Usilovat o maximální rozvoj vzájemného obchodu. Chovat se přátelsky, ale důsledně trvat na tom, že jde o vztah dvou svobodných zemí. Nenechat si mluvit do toho, jak jsou věci u nás, a nesnažit se poučovat tu druhou zemi. Jestliže má pár českých aktivistů silný názor na to, co pornoaktivistky mohou nebo nemohou dělat v chrámu Vasila Blaženého, nechť do Ruska odjedou a prosazují ty věci sami za sebe. A pokud skončí ve vězení nebo dostanou na budku, nechť si to řeší sami. My ostatní nemáme žádný důvod nechat se kvůli tomu zatahovat do války.

vice-parlamentni-listy

Tagy: Česko česko-německé vztahy druhá světová válka česko-ruské vztahy české dějiny

Zdroje: Parlamentnilisty.cz