Vy říkáte, že obrovským problémem našeho státu je, že ze státní správy byli doslova vyhnáni odborníci. Není ale i problém politických stran, že na kandidátkách do sněmovny nejsou kvalitní, vzdělané a kvalifikované osobnosti? Politici rozhodují o ekonomice státu, ale kdo z nich má ekonomické vzdělání? Není to obecně problém úpadku elit a možná nejen politických?

Teď jste zabrnkal na mou osobní velmi citlivou strunu. Protože já když o těch věcech přemýšlím, tak celou tu dvacetiletou uplynulou éru u nás jako červená nit provází zvláštní rozpor, jak na jedné straně je tu kultivovaný volič, který ve volbách vydává jasný signál, a na druhé straně je tu odezva extrémně nekultivovaných politiků. To je věc, na kterou nemám vysvětlení. Ale každopádně tady máme krizi elit. My jsme v této společnosti nedokázali vytvořit elity. Lidi, kteří roli elit sehrávali v polistopadové éře, jsou mnohdy karikaturami toho, co má být elita.

Je otázkou, jaký je na to lék. Volič bude muset dávat ještě v několika volbách dávat najevo všemi možnými způsoby, že něco takového přestává tolerovat. Je to i otázka vlastního volebního systému a problém je, že náš volební systém je nastaven na kultivované prostředí. Obávám se, že v tom je zakopaný pes. Obávám se, že tvůrci politického systému ho vytvářeli s tím, že ho vytváří pro relativně kultivovanou a stabilní politickou scénu. Ale máme tady extrémně nekultivované politiky, kteří tento systém nedokážou využít, ale jenom zneužít.

Kdy se to zlomilo? Měli jsme tu souboj dvou velkých osobností, Václava Klause a Miloše Zemana, a i když někdo je příznivcem toho či onoho, nebo žádného z nich, tak musí uznat, že to jsou osobnosti, které jsou velmi vzdělané a mají celostní pohled na společnost a řešení jejích problémů a toho, jak by měl stát fungovat. Když to dnes porovnáme třeba s Bohuslavem Sobotkou a Miroslavou Němcovou...

To, co popisujete, je problém i ve světové politice. Zdá se, že se střídají období silných a slabších osobností.  Vzpomeňme si například na čtveřici Ronald Reagan, Margaret Thatcherová, Helmuth Kohl a Michael Gorbačov a srovnejte to s dnešní světovou politikou a jejími osobnostmi, a plakal byste. V české politice nenásleduje za generací silných politiků nic, nebo je to v těch stranách velmi ukryto. Když se dnes podíváme na šéfy velkých politických stran, tak je to přesně tak, jak to popisujete. Například u Miroslavy Němcové je třeba spousta dobré vůle, ale nic více, žádné charisma, žádné schopnosti a hlavně za lidmi typu Miroslavy Němcové zůstává větší spoušť, než by zanechali destruktoři apriorně určení k ničení. Osobnosti typu Němcové jsou dobrým příkladem rčení, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. V ODS ty dobré úmysly jejích představitelů pokud nevedou do pekel, tak na okraj politické scény.

Vy jste nyní ministrem, kandidujete do sněmovny, stal jste se tedy politickou figurou, ačkoli jste byl vždy dříve na odborných pozicích. Chtěl jste se stát politikem?

Ne, já jsem se nikdy politikem stát nechtěl. V tom jsem konzistentní snad ještě od dob uvažování v mateřské školce, že jsem typ osobnosti, která jde za nějakým cílem. Mám před sebou nějaký cíl a zajímá mě, jak k němu dospět. Proto i můj pohled na politiku byl vždy takový, že jsem politiku nikdy nedokázal vnímat jako cíl, ale jako prostředek, abych něco uskutečnil. Protože se zabývám dopravou a energetickými sítěmi, což se o mě moc neví, tak jsem šel za těmi cíly.

Druhá věc, která mě charakterizuje, je, že jsem člověk, který má rád výzvy, a já jsem už v tom prvním období, kdy jsem působil po krátkou dobu jako náměstek ministra, jsem podlehl výzvě to zkusit. To jak vypadá česká politika a správě věcí veřejných beznadějně ve mně excituje adrenalin. Když vyjedete za hranice, tak tam máte pocit, že tam věci fungují přirozeně a snadno. Pro mě je obrovská výzva řešit tento rozpor. Rozhodující věc, proč jsem šel do tohoto dobrodružství – protože z pohledu mé profesionální kariéry se jedná o velké dobrodružství, neboť by mi asi bylo lépe, kdybych pokračoval v tom, co jsem dělal – byla snaha to zkusit. Dokázat, že to jde a že to nemusí být tak těžké. Že nemusí být tak těžké poměry ve správě věcí veřejných otočit a zlepšit. To je moje motivace a můj hnací motor.

Máte nějakou politickou osobnost jako svůj vzor?

Mým obrovským vzorem byl německý kancléř Helmuth Kohl a vůbec ne kvůli tomu, jak byl zařazen na pravo-levé škále. Pro mě byl zajímavou osobností z hlediska procesního, jak on dokázal namotivovat obrovské skupiny lidí, aby se chovaly prospěšně a přitom v tom cítili své uspokojení. Mě fascinovalo studium celé jeho kariéry. Mě fascinovalo, jak dokázal přesvědčit své spolupracovníky, že dělají správnou věc a když budou loajální, že na tom neprodělají, a také, jak dlouhodobě stabilní a kvalitní jeho týmy přinášely.

A z naší země vás někdo oslovil?

Z české historie to jsou dvě osobnosti. Jednou je osobnost pražského stavitele Josefa Hlávky, za kterým stojí fascinující životní příběh úspěšného člověka a pragmatického filantropa. On dokázal podporovat věci, o kterých si byl jist, že jsou správné, a to doslova brutálně pragmatickým způsobem, aby dopadly, jak on chtěl. Stačí zmínit příběh nemocnice u svatého Apolináře, která doposud patří k nejlepším porodnicím v Evropě. On, se nemohl dívat na to, že několik jeho blízkých úplně zbytečně zahynulo, protože zde nebyla dostatečná zdravotní péče. On se rozhodl, že s tím chce něco udělat. Pořídil pozemky, postavil základní část té porodnice a potom tehdejší radní brutálně přitlačil ke zdi – a divil byste se, kolik podobných typů radních byste poznal i na dnešním magistrátu – a řekl: toto vám věnuji darem, máte většinu porodnice postavenu, ale dostanete to jedině, pokud ta porodnice bude postavena přesně podle toho mého projektu. Tedy ne s odpuštěním ´uprděná´ česká porodnice, ale super-moderní světová špička – a pokud se vám to nelíbí, tak vám nedám nic. A podívejte se, výsledkem je porodnice, která je dodnes moderní.  Další příklad je, že založil nadaci, která byla založena tak šikovně, že mu ji nedokázali ukrást nejenom komunisti, ale že ji nedokázali ukrást ani v té divoké polistopadové éře a funguje dodnes.  Osobnost Josefa Hlávky je velmi neprávem opomíjená a považuji ho za jednoho z nejvýznamnějších Čechů.

A kdo je ta druhá osobnost?

Tou je Tomáš Baťa. K němu mám osobně i blízko z pohledu své rodiny, protože můj dědeček patřil ke generaci baťováků na Valašsku.  

Hovoříte o řadě neefektivních procesů v naší zemi, ale nestahuje nás v řadě oblastí ke dnu legislativa Evropské unie a její centrální plánování? Například fotovoltaika pochází z požadavku EU na povinný podíl obnovitelných zdrojů energie kvůli boji proti globálnímu oteplování, podobně i podpora biopaliv byla začátkem toho, aby pan Babiš dostával dotace na pěstování řepky a tak dále...

Já tomu rozumím. První věc, kterou musím říci, že nás nikdo z EU nenutil, abychom si v českém zemědělství vypěstovali pana Babiše. To je čistě náš národní problém. Nikdo nás z EU nenutil, abychom klesli s produkcí potravin na historicky nejnižší úroveň. Ještě nikdy v historii nebyly české země tak nedostatečně soběstačné v produkci potravin. Ano, mnohé nápady Evropské unie jsou šílené. Já s nimi bojuji například na poli energetiky, kdy v podstatě my dnes pracně vytváříme pracně řešení na problém, který si uměle EU vytvořila, a tím je hrozba black outu. Vybudovat nejdříve nestabilní zdroje a teprve potom přemýšlet o tom, jak je stabilizovat, je šílené a sebevražedné. Ale dobrou zprávou je, že na to ty recepty konečně máme.

Problém je jinde. My jsme se dobrovolně rozhodli, že vstoupíme do EU. Když jsme se rozhodli, že tam budeme, tak nám zbývají dvě řešení: buď s ní válčit a převálcovat ji svými názory, anebo ta pravidla EU akceptovat a snažit se v rámci nich co nejrozumněji přežít. Vidíte, jak dopadla ta doba, kdy jsme se snažili s Evropskou unií válčit – hloupě, protože když někomu vyhlásím válku, tak musím téměř jistotu, že ji vyhraji. Každá prohra je vždy bolestivá. Když víme, že to nemůžeme vyhrát, tak musíme hledat cesty, jak minimalizovat škody a maximalizovat užitek. Takže to je ideální půda pro nás odborníky, protože pak se to čistě stává pouhým technickým optimalizačním problémem. Pro politiky zůstává jediné rozhodnutí, a to zda v Evropské unii zůstat, nebo nezůstat, a když v ní zůstaneme, jak v ní uhrát co nejsilnější pozici, abychom měli pokud možno větší slovo, než je poměr odpovídající desetimilionovému národu.

A jak hrát větší úlohu?

Pokud někdo hledá recepty a chce je vymýšlet, tak já říkám, ať to nedělá a přečte si kultovní knihu Jana Antonína Bati „Budujme stát pro čtyřicet milionů“, kde Jan Antonín Baťa, kromě toho, že shrnul celé know how tehdejší rodiny Baťů, naprosto exaktně, skoro bych řekl technickým způsobem, ukázal, že zdroje, které tady máme v tomto prostoru, odpovídají tomu, aby náš vliv v Evropě byl čtyřnásobný, než odpovídá počtu obyvatel. Je naše neskutečná hloupost, že těch zdrojů nevyužíváme.  

Určitě by byl zajímavý super-adrenalinový článek, jak je dodnes aktuální řešení Jana Antonína Bati. Že například jeho trasa dálnice je trasou ideální, zatímco my tady máme dálnici v nejhorší trase. Letiště máme na místě, které má nejhorší klimatické podmínky, zatímco kus od něho je místo, které má ve střední Evropě nejlepší podmínky pro letiště a tak dále. Za jeho metodu tarifního sjednocení by ho dnešní liberálové nazvali, ne socialistou, ale komunistou. Přesto to byl Jan Antonín Baťa, který se nebál říci, že jsou určité části ekonomiky, které mají natolik strategický význam, že se dají používat jako nástroj prosazování strategických zájmů státu a jeho občanů.