Po staletí si lidé lámou hlavu nad jednou z největších záhad vesmíru: pokud kolem nás existují stovky miliard planet, proč jsme dosud nenarazili na jediný přesvědčivý důkaz, že někde jinde žije inteligentní život? Od antických filozofů přes astronoma Giordana Bruna až po dnešní fyziky se opakuje stejná otázka – kde jsou všichni?

Na tuto odvěkou hádanku, známou jako Fermiho paradox, se nyní pokusil nabídnout překvapivě prostou odpověď vědec Robin Corbet z Goddardova vesmírného střediska NASA. Podle něj mimozemšťané možná opravdu existují, jen jsou technologicky o něco dál než my – ne o staletí, ale možná jen o pár desetiletí. A právě to by mohlo být klíčem k tomu, proč po nich nevidíme žádné stopy.

Radikální všednost

Corbetova teorie vychází z principu, který sám označuje jako radikální všednost. Místo představy hyperinteligentních civilizací, které dokážou ohýbat prostor, cestovat rychleji než světlo nebo čerpat energii z černých děr, navrhuje mnohem civilnější scénář. Mimozemšťané jsou podle něj jen o něco napřed – mají lepší přístroje, přesnější výpočty, efektivnější zdroje energie. Ale jinak žijí v podobném světě jako my.

„Je to jako mít iPhone 42 místo iPhonu 17,“ říká Corbet. Technologie těchto civilizací je tedy jen vylepšením té naší, nikoli revolucí. Nepřekračuje hranice známé fyziky, jen ji efektivněji využívá. To podle něj vysvětluje, proč jsme nikdy nezaznamenali žádné technosignatury – žádné zářivé laserové majáky, žádné gigantické energetické konstrukce kolem hvězd, žádné sondy létající mezi planetami.

zdroj: Profimedia.cz

Corbet tvrdí, že i kdyby se mimozemšťané pokusili takové projekty rozběhnout, jejich prostředky by byly omezené podobně jako ty naše. Po několika tisících letech by vyčerpali energii, jejich technologie by zestárla a zájem o vesmír by opadl. Stejně jako u lidí by i u nich mohla převládnout únava a ztráta motivace. Koneckonců – jak dlouho by bavilo jakýkoli druh donekonečna zkoumat planety, na nichž se nic převratného neděje?

Podle této logiky je možné, že naše galaxie je plná takových civilizací, které si už své období velkých objevů odbyly a nyní žijí v klidu, uzavřené do svých světů. To by znamenalo, že Fermiho otázka „Kde jsou všichni?“ má překvapivě nudnou odpověď – jsou doma, nezajímáme je.

Nudný vesmír nebo neviditelné civilizace?

Corbetův přístup vzbudil mezi vědci pozornost i rozpaky. Profesor Michael Garrett, ředitel Centra astrofyziky Jodrell Bank, oceňuje „čerstvý pohled“ na starý problém, ale zároveň upozorňuje, že studie možná přehnaně přenáší lidské vlastnosti na mimozemšťany. Apatie, lenost nebo ztráta zájmu jsou podle něj spíše lidské emoce než univerzální zákon inteligence. „Je těžké uvěřit, že by všechny inteligentní civilizace byly tak jednotně nezajímavé,“ říká.

Garrett se domnívá, že pokud existuje nějaký technologický strop, může být mnohem výš, než si vůbec umíme představit. Ve své vlastní připravované práci, která má vyjít v časopise Acta Astronautica, rozvíjí jinou možnost: že některé civilizace dosáhnou postbiologické fáze, v níž se zcela propojí s umělou inteligencí a vyvinou se tempem, které už nedokážeme sledovat. Tyto bytosti by se pak mohly vymknout našim detekčním možnostem – jednoduše by se staly neviditelnými, protože operují na úrovni, kterou naše fyzika ani nevnímá.

Tento scénář je podle něj dobrodružnější a ve výsledku i nadějnější. Znamenal by totiž, že mimozemšťané nejsou pryč – jen jsme je přestali poznávat. Možná jsou tu s námi, jen v jiné formě, mimo náš čas i prostor. K diskuzi přispěl i profesor Michael Bohlander z Durhamské univerzity, který se specializuje na politiku a právo v oblasti SETI. Ten upozorňuje, že důkazy o mimozemské technologii už možná máme – v podobě nevysvětlených leteckých jevů, známých jako UAP. „Pokud by se ukázalo, že byť jen malé procento těchto objektů není lidského původu, mohli bychom Fermiho otázku zodpovědět přímo, empiricky,“ říká.

Tento přístup vrací debatu z teoretické roviny zpět na Zemi. Co když už jsme kontakt zažili, jen si to nechceme přiznat? Co když mimozemšťané už dávno přišli – a odešli, protože jsme je ničím nezaujali?

Arthur C. Clarke kdysi poznamenal, že obě možnosti – že jsme ve vesmíru sami, nebo že nejsme – jsou stejně děsivé. Robin Corbet by k tomu možná dodal, že skutečnost může být méně děsivá, ale o to víc zklamávající. Možná jsme pro vesmír jen kapkou v moři, kterou si nikdo nevšimne. A možná tam venku někdo opravdu je. Jen už se na nás dávno přestal dívat, protože jsme pro něj jen další opakující se příběh v nekonečné galaxii.