Magazín

Templáři oproti svým současníkům žili dvakrát tak dlouho. Pokud je tedy zrovna někdo neupálil. Čemu vděčili za dlouhý život? Odpověď je překvapivě jednoduchá...

Přestože bezprostředně po teroristických útocích, ať už v Bruselu, Paříži či jinde, nás může dusit strach z atentátů a ozbrojenců, nakonec nám to nebrání, abychom cestovali - i do míst, na které teroristé zaútočili - a žili normálně dál. Jak to, že nás strach úplně neparalyzuje?

Krátké období dostatku a dobrých výdělků jsou definitivně pryč. Klesající ceny uhlí přivedly řadu uhelných regionů v Číně na pokraj propasti. Horníci se potácejí v bídě a lepší to už nejspíš nebude. Uhelné a ocelářské firmy plánují propustit 1,8 milionu lidí. 

Být sám se příliš nenosí. Má to jakousi negativní patinu. Jenže když nepodlehnete ani tlaku společnosti, ani vlastnímu strachu, zjistíte, že samota vám může přinést spoustu pozitiv. 

Když se řekne Itálie, představíte si romantické vinice, olivovníky a slunné pláže. Nejspíš tak nějak o jihu Evropy snili i uprchlíci, kteří se ale po strastiplné cestě dočkali jen dalšího utrpení a otroctví. 

Češi tloustnou, přibývá cukrovkářů a pacientů s rakovinou. Lékaři mají jasno, viníkem je cukr. Mluví dokonce o závislosti. Na rozdíl od hazardu, alkoholu a cigaret si ale cukru politici nevšímají. V zahraničí je přitom jeho zdanění běžné.

Barma (neboli oficiálně Myanmar) na to čekala více než půl století: Ve středu 30. března poprvé od převratu v roce 1962 složil prezidentskou přísahu civilista, Tchin Ťjo. Donedávna neproniknutelná země tak alespoň formálně završuje čtyři roky trvající proces otevírání se světu a zmírňování tvrdé diktatury vojenské junty.

Mluví se o něm jako o nejhorší zrestaurované památce na světě. Španělský hrad z devátého století se po opravě změnil v betonovou kostku. A není jedinou architektonickou obětí v zemi.