Jednou z jeho vlastností, danou patrně vysokou citlivostí na hudbu a melodie, byl mimořádně vřelý vztah ke zpěvným ptáčkům.

Nejvíce se skladatel v tomto směru proslavil vztahem ke svému špačkovi. Víme, že si jej pořídil v roce 1784, to bylo Mozartovi 28 let. Zapsal si do své knihy výdajů: "špaček – 34 krejcarů". Následuje notový zápis krátké melodie a přípisek "to bylo krásné". Ona melodie je velmi podobná části Mozartova klavírního koncertu č. 17, který zkomponoval několik týdnů předtím.

Nejspíš tak špačka hned po koupi této melodii učil – s tím, že na dvou místech je odchylka, jako by se špaček pletl. Někdo má za to, že je to celé Mozartův vtípek, odborníci ale upozorňují, že špačci mají opravdu mimořádně širokou škálu při napodobování tónu. Ostatně proto také byli jako klecoví ptáčci v ulicích Vídně na prodej.

Rekviem pro ptáčky

Špaček zemřel po třech letech. S jeho smrtí se pojí několik historek, které ilustrují známou výstřednost Amadeovy osobnosti. Prý ztrátu opeřence upřímně oplakával a nakonec mu vypravil v zahradě svého domu pohřeb a vztyčil náhrobní kámen. Georg Nikolaus von Nissen, druhý muž Mozartovy vdovy a skladatelův posmrtný životopisec, zaznamenal svědectví, že prý při pohřbu uspořádal Mozart průvod, ke kterému se museli přidat všichni, kdož uměli zpívat a zvláštním zpívaným rekviem museli uctít jeho památku.

Franz Niemetschek, který také sepsal vzpomínky skladatelovy ženy Konstanz, zase zaznamenal, že s hravostí sobě vlastní složil Mozart špačkovi pohřební báseň. Je zaznamenaná v německém originále. O český překlad se zde nebudeme pokoušet, řekněme jen tolik, že báseň působí velmi infantilně a jaksi hořkosladce, což ale nejspíš byl Mozartův záměr. Projevy Mozartova žalu tak byly možná zabarveny jistou komičností, nepochybujme ale o jejich upřímnosti.

Jak se má pan Kanárek?

Ostatně, máme i další svědectví o tom, že velký Amadeus měl ptačí zpěváky upřímně rád. Ve svém dětském dopise, který psal z cest s otcem své sestře do Salzburgu, se táže na zdraví "pana Kanárka". O několik let později, to už bylo Mozartovi 19, zase jeho sestra psala domů matce, zda ptáčci nehladoví a zda jsou všichni "kanárek, sýkorka i červenka" stále naživu. Zdá se zkrátka, že v Mozartově domově měli pěvci vždy pevné místo.

I smutného konce Mozartova života se týká krátká zmínka o tom, že měl nějakého opeřeného přítele vždy při sobě. Jiný skladatelův životopisec, Hermann Abert, zaznamenal, že když Amadeus v roce 1791 již ležel na smrtelné posteli, nechal s velkým váháním a žalem odnést svého kanárka do vedlejšího pokoje a následně do úplně jiné části domu. Jeho zpěv, který mu jinak byl zdrojem velké radosti, se totiž pro Amadea stal v jeho bolesti nesnesitelný. Truchlivá historka na závěr ztrápeného života, kdysi prodchnutého hudbou, zpěvem – a cvrlikáním ptáčků.