Socha malé mořské víly v Kodani je umělecké dílo, podle pravidel sociální sítě by se ho tak zákaz zobrazování nahoty neměl nijak dotýkat. Přesto se tak stalo.

Dánská politička Mette Gjerskovová napsala článek na blog televizní stanice TV2, která k němu vybrala jako titulní snímek sochu Malé mořské panny. Když chtěla politička svůj příspěvek dát na Facebook, cenzoři sociální sítě jí ho po chvíli smazali. Obsahoval údajně "příliš holé kůže nebo sexuální podtext".

"Nenapadlo by mě, že náš národní poklad bude zařazen po boku dětské pornografie a dalších ohavností," postěžovala si Gjerskovová na svém facebookovém profilu.

Společnost pak sice od svého rozhodnutí ustoupila, zřejmě šlo o zkrat jednoho z cenzorů. Ale redakce stejně raději fotografii vyměnila – bála se pro změnu toho, že by ji mohl někdo nařknout z porušování autorského práva.

Pravidla jasně říkají, kdy je nahota povolená

Zobrazování nahoty Facebook upravuje ve svých pravidlech, která dopodrobna čte málokdo. Nemilosrdně smaže všechny fotografie s prsy, na nichž jsou vidět bradavky. Tedy pokud "nejde o kojení nebo nezachycují prsa po mastektomii", což je záslužné. Ze zákazu mají být podle podmínek používání vyřazena také umělecká díla zachycující nahé postavy.

Přísné dodržování pravidel a slibů mazání příspěvků zachycujících nahotu Facebook ospravedlňuje slovy o tom, že "někteří uživatelé naší globální komunity mohou na tento typ obsahu citliví".

O absurditě cenzury v případě sochy mladé dívky není třeba diskutovat, ale kdy se například fotografie stává uměleckým aktem a ne jen soukromým postem?

A mají se lidé za každou cenu domáhat zveřejnění svého nahého snímku?

Ukaž bradavky celému světu!

Na podporu boje za ukazování prsou na sociálních sítích vzniklo několik iniciativ, z nichž je asi nejvýraznější #FreeTheNipple, protože si získala podporu známých osobností, jako jsou třeba modelka Naomi Campbellová nebo zpěvačky Rihanna a Miley Cyrus. Je postavena na tom, že ve většině zemí není nahota na veřejnosti zakázaná, tak pro ji zakazovat na internetu.

More draws for the #freethenipple campaign on PW #radicles #artwork #feminism pic.twitter.com/lHlfZhxCz1

— Radicles (@Kestarda) November 25, 2015

Se svou kampaní #DoIHaveBoobsNow? se do boje pustila i transsexuálka Courtney Demonová. Ať už stojí za jejími úmysly vystavovat svá nově nabytá prsa cokoli, snaží se jimi upozornit na nevyvážený přístup sociálních sítí vůči pohlaví. Zatímco ve svém předchozím mužském životě nikomu její odhalená prsa nevadila, najednou je to problém.

As a trans woman, will facebook censor my breasts? @CourtDemone #DoIHaveBoobsNow pic.twitter.com/apoNxGp71N

— GERARDO CLARA (@xeniuscastillo) 6. Říjen 2015

Nelze popřít, že zatímco polonahé mužské tělo na veřejnosti nikoho příliš nepobuřuje, v případě ženy je situace (mimo pláž) opačná. Obě kampaně zdůrazňují, že nejde ani tak o to, zda se ukazují prsa, ale zákazy narážejí spíše na bradavky. Od jejich zachycování ostatně ustoupil i legendární Playboy.

Mají se ženy přizpůsobit konvencím?

Na druhou stranu chceme například po migrantech, aby se přizpůsobili životu v zemi, kam přicházejí. Tak proč by se ženy, které vyrostly v zemích, kde není běžné vykračovat si po ulici s odhalenými prsy, měly snažit za každou cenu vybočit z řady a všem dokazovat, že mají právo chodit (ne)oblečené, jak se jim zlíbí? A fotkami své odvahy, volnosti a sebevědomí se chlubit na svých profilech na sociálních sítích?

I Can Feel Bare-Chestedness Normalizing https://t.co/ciPKxqzS1t https://t.co/C9aOW7VNNV #freethenipple pic.twitter.com/xqJuKgMMyG

— Ginger Bread (@Breastsrhealthy) December 15, 2015

Ano, Facebook, Twitter či Instagram, tedy hlavní "mazači polonahých obrázků", tak mají kontrolu nad našimi životy, což není příjemné si přiznat. Vlastní existencí na jejich platformě jsme jim k tomu ale dali právo.

S pravidly jsme souhlasili – ať už se nám líbí, nebo ne, ať už jsme si je skutečně přečetli, nebo jen odškrtli. Pokud se nám to nelíbí, můžeme se sociálních sítí vzdát.

Stěžovat si ale na to, že někdo si jako žena nemůže dovolit to, co mohla jako muž, je jako stěžovat si na to, že v dospělosti nemohu už jen tak někoho bezdůvodně praštit po hlavě tahacím kačerem.