Kauza koronavirus a selhání českých novinářů. Za prázdné regály mohou média

KOMENTÁŘ - Magazín autor: red

Role médií je v zásadě trojí: informovat, vzdělávat, bavit. Každé z médií dává podle svého zaměření logicky důraz na něco jiného a nelze jim to vyčítat. Rozhodně ale není v popisu práce novinářů šířit paniku a na rozdmýcháváni lidského strachu nahánět klikance a reklamní peníze, píše Robert Břešťan na webu Hlídací pes.

Regály v supermarketu Tesco v Praze 26. února 2020.

Regály v supermarketu Tesco v Praze 26. února 2020. , zdroj: iDNES.cz / Profimedia

Můžeme se nad tím rozčilovat dnes a denně, občas to ale totálně přeroste únosnou míru. Před pár lety s uprchlickou krizí v zemi, kde uprchlíka-teroristu viděl ve svých vizích tak důchodce-terorista Balda a možná nějaký ten reportér TV Prima v Maďarsku. Teď tu máme téma koronavirus.

Sebenaplňující se proroctví

Ne, že by nebylo o čem informovat, ne že by nebylo v čem čtenáře a diváky vzdělávat. Vyhrává ale úplně jiný přístup: "Nebude jídlo, narvi to nahoru, kliká se na to." Což je zvrácená forma zábavy.

ČTĚTE TAKÉ:
Smějeme se s koronavirem

I jinak seriózní Česká televize v rozhovoru s Andrejem Babišem – když ten ve slabé chvilce zkouší působit jako státník a lidi uklidňuje, premiéra tlačí k tomu, aby odpovídal na zcela marginální otázku, zda se nějak zasadí za odškodnění pro lidi, kteří ze strachu neodjedou na zájezd do Itálie a přijdou o peníze. To je ale opravdu jen malý hřích proti tomu, co vidíme na webech jako (Babišův) iDnes.

2020-02-28 zdroj: iDnes.cz

Pokud jsou dnes prázdné regály obchodů v zemi, kde se výskyt koronaviru zatím nepotvrdil, mohou za to bez jakýchkoli pochyb média, která k tomu, aby se lidé předzásobili, svými texty de facto vyzývala. Aby pak "překvapeně" psala o tom, jak Češi propadli panice a jak vykoupili trvanlivé potraviny.

Je to dokonalá ukázka sebenaplňujícího se proroctví: pokud si budeme myslet, že se něco stane, jednáme podle toho a skutečnost (která by se jinak nestala) nakonec opravdu přijde.

Je to ale žel i důkaz úpadku žurnalistického, a především editorského řemesla: neschopnosti najít míru, honby za sledovaností za každou cenu. Lid si žádá emoce, tady, teď a rychle, fakta stranou, ta jen obtěžují.

Jaký informační arzenál ale použijeme, až se první případ objeví v Česku, pokud jsme si všechen vystříleli, když ještě o nic nešlo?

Kdo nemá zbrojní pas

Ve veřejném prostoru se používají zcela přehnaná, vypjatá slova, jejichž důsledkem je právě to, že když pak jde skutečně do tuhého, budou pojmy tak vyprázdněné, že už nebude jak lidi aktivizovat – když už by k tomu byl konečně důvod.

Další fáze paniky, v souladu s vizí postapokalyptického světa, je přístup "člověk člověku vlkem". Stejně jako se česká veřejnost pro jistotu předzásobuje lančmítem, suchary a rýží, začne se pro jistotu ozbrojovat. Kdo nemá zbrojní pas, koupí aspoň luk, kuši, či perkusní revolver.

Dost možná tuhle vlnu spustí nějakým rádoby objevným článkem některý ze "seriózních" zpravodajských webů. Vsadil bych konzervu tuňáka a pytlík rýže ze špajzu na to, že to nebude dlouho trvat.

Robert Břešťan pro Ústav nezávislé žurnalistiky

Tagy: koronavirus domácí Česko Česká republika česká média média a internet

Zdroje: HlídacíPes.org