Vystupujete velmi sebevědomě. Kdy jste naposledy pocítil úzkost a vnitřní nejistotu?

Když jsem nesl odpovědnost ministra financí, tak téměř denně. Jsem věřící, takže vím, že i ve víře a lásce padnou pochybnosti. Když nesete odpovědnost za zcela zásadní rozhodnutí, tak pokud nejste psychopat, a já pevně doufám, že jsem normální, tak každou chvíli propadnete úzkosti a pochybnostem. Zda jste rozhodl správně, měl všechny informace a opravdu dobře zvážil všechny okolnosti. Každý, kdo je pod tíhou odpovědnosti rozhodování, tyhle stavy dobře zná. Nicméně když musíte přesvědčit okolí o správnosti svého řešení, tak nemůžete začít tím, že se topíte v nejistotě. Jsem přesvědčen, že šéfové firem či šéfové obchodních oddělení jsou na tom úplně stejně.

Jste vystudovaný chemik. Často je vám to vyčítáno z hlediska odbornosti v politice a potažmo i v ekonomice. Jaké máte protiargumenty?

Představa, že ministr má být největší žijící odborník v daném oboru, je scestná. To, že ministrem zdravotnictví by měl být nejlepší lékař, ministrem dopravy má být nejzasloužilejší železničář a ministrem financí ten nejlepší ekonom, prostě není pravda. Ministr je politik a politik je jiný džob než expert. Měl by se obklopit dostatečným množstvím expertů a z jejich diskuze i expertní práce vygenerovat vše podstatné, co odpovídá ideovým východiskům politického směru, který zastupuje. Z ryze odborného hlediska je ekonomie společenská věda, nikoliv exaktní.

Z ryze teoretického hlediska neexistuje v ekonomii, a ve veřejných rozpočtech už vůbec ne, jedna jediná správná cesta. Nabízí se mnoho různých řešení, které vycházejí z různých pohledů na svět. Já ho mám třeba zcela jiný než předseda ČSSD Bohuslav Sobotka. Ale ryze z odborného a teoretického hlediska nelze tvrdit, že toto je lepší a toto horší výpočet. Odborně jsou to srovnatelné varianty. A politik by měl navíc být schopen o svém řešení přesvědčit veřejnost. Doba, ve které jsem studoval, mi navíc nebyla moc nakloněna.

Komunista mě nepustil ani na střední školu a musel jsem se vyučit. Nejjednodušší cesta za maturitou bylo chemické učiliště s maturitou, proto jsem chemik. Já si nemohl vybírat. Ve své době jsem to bral jako křivdu, když jsem vstával ve čtyři ráno, jezdil do fabriky a spolužáci, kteří ode mě opisovali, chodili na gymnázium. Bylo mi to líto. Z dnešního pohledu jsem za to v podstatě vděčný. Každá zkušenost je dobrá. I ta, kterou jste v dané chvíli vnímal jako újmu. V době komunismu jsem hlavně studoval velmi dobrou exaktní školu. Chemii režim nemohl pokřivit tak, jako třeba práva nebo ekonomii. Takže jsem hrdým absolventem Vysoké školy chemicko – technologické, protože i tam člověka učili přemýšlet, shromáždit informace, vyhodnotit je a na základě toho přijmout řešení.

Když jste studoval na vysoké škole, dělal jste někdy pokus, při němž šlo o život?

Ano, a měl jsem docela velkou kliku. Vyráběl jsem, tuším, kyselinu adipovou. Ta se dělá oxidací cyklohexanonu tak, že se do něj kape kyselina dusičná. To je silně exotermní reakce. Když se tam přidá té kyseliny moc, tak až explosivní reakce. Velmi opatrně se tam musí nastavit bireta, z níž se do směsi přikapává tak jedna kapka za minutu. Nastavil jsem v digestoři biretu, aby kyselina opravdu velmi pomalu kapala. Když se reakce rozběhla, tak jsem se shýbl pod digestoř, protože jsem něco hledal v polici s chemikáliemi. No a ta bireta nějak podtekla. Vymlátilo to digestoř, ale i laboratorní stůl, jenž byl za mnou. Kdyby se to stalo v okamžiku, kdybych byl vzpřímený, tak bych to celé dostal nejspíš do obličeje a mohlo to být docela dramatické. Takhle mě to jen přeletělo. Sundal jsem ze sebe plášť a nic mi nebylo. Tenkrát nade mnou nejspíš létali andělé strážní.

Někteří odborníci si myslí, že ekonomickým výbuchem vlády bylo vydat se cestou zvyšování daní. Co vy na to?

Když řeknete cesta zvyšování daní, tak to není správná cesta. Když si ale řekneme, že klíčová cesta pro stabilizaci makroekonomického prostředí bylo zkrocení deficitu, jeho snížení na bezpečnou hranici a zastabilizování dluhu, tak ano, byla to správná cesta. Mrzí mě, že vy novináři vždycky začnete těmi daněmi. Sedmdesát procent problému jsme dokázali vyřešit na výdajové straně. Prokazatelně jsme ušetřili dvě stě padesát miliard korun. Dominantní část toho řešení se tedy odehrála na úsporách.

Přesto lidi prokazatelně nejvíc štve zvýšení daní…

Ještě jednou zopakuji, že dominantní část toho řešení se odehrála na úsporách. Šlo o nesmírně obtížnou dobu v nesmírně obtížné situaci, tak jsme to na úsporách nezvládli ze sta procent, jak jsme se oprávněně mohli v roce 2010 domnívat. Museli jsme mírně posílit i příjmovou stranu, takže se odehrálo třicet procent. Nikdo rád nezvyšuje daně. Za menší zlo však pokládám zdanění spotřeby, tedy zvýšení daně z přidané hodnoty, než zdanění pracovitosti, výkonu a tvořivosti, což jsou přímé daně, daně z příjmů, ať už fyzických nebo právnických osob. V tom se naprosto lišíme od sociálních demokratů. Nicméně obě dvě strany jsou přesvědčené o své pravdě. Ale kdo tu pravdu má skutečně, o tom mohou rozhodnout jen voliči. 

Stabilizace veřejných rozpočtů se nám nepochybně podařila a nemáme se za co stydět. Jsme díky tomu zemí, v jejíž budoucí prosperitu investoři na finančních trzích, kteří státům půjčují peníze na jejich provoz, věří daleko víc, než našim sousedům. Ať už Polsku nebo Slovensku. Jsme srovnatelní s Rakouskem. Půjčují nám za těch nejvýhodnějších podmínek v regionu, protože v naši prosperitu věří. A věří nám proto, že jsme dokázali veřejné rozpočty stabilizovat i za cenu nepopulárních opatření. Ano, tuto cestu pokládám za správnou. A když se ještě vrátím k tomu vzdělání, tak řešíte-li nějaký problém, tak ekonomie i chemické procesy jsou si v tom, při jisté míře zobecnění, podobné. V obou oborech jde o bilance. Něco vstupuje do systému, něco z něj vystupuje, něco systém pozmění, něco se v něm ztratí. A když k tomu přistupujete jako k řešení bilancí, tak chemie i ekonomika mají hodně společného.

Co si myslíte o tom, jak ministr financí v demisi Jan Fischer navrhl schodek v rozpočtu nad sto miliard korun?

Není k tomu žádný důvod a obzvláště nyní, kdy se zdá, že se začínáme odrážet ode dna.

Takže Česko finanční i hospodářskou krizi už přestálo?

To se strašně těžko predikuje. Nervozita na trzích je obrovská kdekoliv. Na evropském trhu, americkém, asijském může vždy vypadnout nějaký kostlivec ze skříně. A nyní tomu bylo pět let, co padla banka Lehman Brothers. Čtrnáct dní před tím nikdo nic netušil. Byla modrá obloha, a kdo z mých kolegů bude tvrdit, že předpovídal největší krizi za posledních dvacet let, tak nemluví pravdu. Nicméně vyjdeme-li ze všech údajů, které máme k dispozici, ze všech analytických pracovišť, tak se zdá, že se odrážíme ode dna a lze očekávat mírný růst, který však lidé ucítí na své životní úrovni se značným zpožděním. Nefunguje to tak, že by se hlášením statistického úřadu začali mít lidé dobře.

Tím se možná může zlepšit nálada, ale ne aktuální kupní síla. Díky úsporné a nepopulární politice může být růst postaven na zdravých základech. K nim ale nepatří zvyšování deficitu. Ten by měl být naopak dál snižován a můžeme se hádat leda o tempo, s kterým by měl být snižován. Pakt stability a růstu, k němuž přistoupily evropské země, k mé lítosti nikoliv Česko, přestože se tak chovalo, říká, že minimální tempo by mělo být 0,5 hrubého domácího produktu ročně. My jsme dokázali snižovat deficit mnohem rychleji i v době recese. Jestliže v době počínajícího růstu začne jakákoliv vláda deficit zvyšovat, tak je to cesta naprosto bezohledná k budoucím generacím.

Myslíte si, že by informovanost o řečeném a možná stabilnější vláda mohly změnit špatné smýšlení lidí o politice jako takové?

Nevím. Tady myslím, že neseme společnou zodpovědnost. Mám úzkost a pochybnosti, když si kladu otázku, jestli jsem něco řekl správně, jestli jsem příliš nestrašil, jestli jsem vše dobře vysvětlil. Člověk někdy může udělat chybu. Nicméně v tom neseme stejnou odpovědnost my i vy, myslím česká média. Respektuji veškerou kritiku vůči tuzemské politice, ale současně tvrdím, že bída zdejší politiky kráčí ruku v ruce s bídou zdejší žurnalistiky. Jestliže se žurnalistika zaměřuje výlučně na vše negativní a ignoruje to pozitivní, tak není vše v pořádku. Někteří novináři jsou nepřipravení, jiní prostě neumí poslouchat a tak dále. Nevymlouvám se, že celou vinu nesou média. Jen upozorňuji, že zodpovědnost máme společnou, a že v ní máme úspěchy i neúspěchy společné.