Paniku, kterou vyvolaly zvěsti o chystané reformě a která vyhnala lidi do obchodů skoupit ještě to něco málo, co zbylo na pultech, se ještě 29. května 1953 snažil prezident Antonín Zápotocký uklidnit blábolem, že „naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé“.

Na rozdíl od legendárního Zápotockého přiblblého projevu o Ježíškovi a Dědovi Mrázovi se však zvukový záznam jeho prohlášení o pevné měně nedochoval, respektive není k nalezení. Zřejmě to i soudruhům přišlo jako silné kafe, a tak celý ten žvást pro jistotu stopili. Tenkrát zkrátka ještě nebyly „ty internety“, díky nimž dnes například lze krásně zvukem i obrazem konfrontovat hořkou realitu s lživými předvolebními sliby vládnoucí garnitury, že nebude zvyšovat žádné daně.

Každopádně den po Zápotockém předseda vlády Viliam Široký v rozhlase občanům oznámil, že stávající bankovky a mince budou platit již jen do pondělí 1. června 1953, odkdy začal nový zákon o měnové reformě platit.

Soudruzi to načasovali věru parádně. Oznámení přišlo v sobotu odpoledne, kdy už bylo všude až do pondělí zavřeno (o večerkách, hypermarketech a spol. otevřených i v neděli se tehdy nikomu ani nesnilo) a staré peníze nebylo kde a za co utratit – leda ještě tak v hospodách a cukrárnách, které vzali lidé útokem. V neděli 31. května potom o měnové reformě podrobně informovalo Rudé právo.

Antonín Zápotocký | zdroj: Profimedia

Nové koruny byly kvůli utajení vyrobeny v Sovětském svazu. U částek do 300 starých korun v hotovosti se v rámci reformy vyměňovaly v poměru 5:1, vyšší částky v poměru 50:1 a obdobně byly znehodnoceny i peníze uložené v bankách, které se přepočítávaly odstupňovaně v poměru od 5:1 (do 5000 korun) do 30:1 (částky nad 50 000 korun). Vklady vložené po 15. květnu 1953 se přepočítávaly v poměru 50:1. Střadatelé navíc úplně přišli o vázané vklady (které byly na účtech zablokovány už při měnové reformě v roce 1945) a o životní pojištění, bezcennými se staly také veškeré státní dluhopisy a cenné papíry. Anulováním dluhů státu vůči domácímu obyvatelstvu šlo tedy fakticky o státní bankrot.

A protože byla měnová reforma provedena bez předchozího souhlasu Mezinárodního měnového fondu, bylo Československo rok nato z této organizace vyloučeno. Členství mu bylo obnoveno až v roce 1990.

Proč to všechno?

Příčinou měnové reformy byly problémy ekonomiky orientované jednostranně na rozvoj těžkého průmyslu. Mezi lidmi v důsledku toho obíhalo velké množství peněz, za něž ale často nebylo co koupit, protože spotřebního zboží byl v obchodech nedostatek. Komunistické vedení přitom nezvolilo cestu otevřené inflace, ale reformou prostě nadměrné množství peněz v oběhu zlikvidovalo.

V politické rovině představovala reforma přechod k sovětskému modelu centrálního plánování a řízení ekonomických procesů. Měla také zastavit černý trh a snížit poměr poptávky vůči bídné nabídce. Představiteli vládnoucího komunistického režimu ovšem byla prezentována jako opatření namířené proti zbohatlíkům a spekulantům, jako úder buržoazii a vítězství pracujícího lidu. Doplatili na ni ale všichni, kdo měli alespoň nějaké úspory. Jejich plošné znehodnocení poskytlo navíc příležitost ke zrušení přídělového systému, který tu platil od roku 1939. Už totiž nehrozilo, že lidé po zrušení odběrných lístků vykoupí v obchodech všechno dostupné zboží.

Kvůli zrušení přídělového systému přišly o četné výhody dříve preferované profesní skupiny. Přechod na jednotný trh byl navíc doprovázen zdražováním, takže reforma vedla i k poklesu reálných příjmů obyvatelstva.

Proti protestujícím použili komunisté „silnou ruku“

Po oznámení reformy vypukly na řadě míst protestní akce a stávky, nejbouřlivější průběh měly v Plzni. Větší nepokoje se konaly například také ve Strakonicích, Bohumíně, Ostravě i Praze. „Máme všechny důvody k tomu, abychom ukázali silnou ruku,“ prohlásil Zápotocký. Protestní akce byly potlačeny, řada jejich účastníků skončila ve vězení a pracovních táborech nebo byla odsouzena k jiným trestům. K těm nejtvrdším patřilo nucené vystěhování.

Na rozdíl od jiných politických procesů té doby nebyly soudy medializovány, protože komunistický režim nechtěl připustit, že proti němu povstali příslušníci dělnické třídy.