Jde zde však o mnohem více než o bilaterální vztahy, jde především o celkové postavení Turecka v západním táboře, napsal dnes italský deník La Stampa.

Důsledky toho, co se stalo nedaleko Kypru, naznačují otázku, která může být formulována takto: "Nyní je prakticky jasné, že Evropa Turecko nepřijme; ale jak dlouho se ještě bude Turecku dařit zůstávat v NATO?"

Je zbytečné to zakrývat: jde o odhalení skutečného tabu, jehož existenci vysvětluje mimořádné naléhání amerických prezidentů George Bushe staršího až Baracka Obamy, aby Evropská unie otevřela Ankaře brány. V posledních dvaceti letech se Severoatlantická aliance nikoli bezbolestně stále více angažovala na Blízkém východě. A nic nenasvědčuje tomu, že by se tato tendence měla změnit: nejen kvůli zjevným zájmům USA, ale také proto, že evropští členové NATO (většinou také členové EU) velmi dobře vědí, že jejich politická a strategická hodnota v očích Američanů spočívá také v tom, jak jsou ochotni připustit, aby NATO stále více operovalo tam, kde je jeho akce nejvíce nezbytná: počínaje Blízkým východem.

Dokud byla možnost vstupu Turecka do unie otevřená, pak perspektiva dvojího členství (evropského a atlantického) mohla objektivně pomáhat držet Turecko v linii s evropskými zeměmi aliance. Avšak nyní, kdy tato možnost podstatně vyprchala, se věci mimořádně komplikují. Turecko, zavřené před branou Evropy, si mezitím vypracovalo vlastní blízkovýchodní politiku. Jeho obnovená podstata blízkovýchodního aktéra jej zjevně vystavuje mnohem většímu nebezpečí, že se zapojí do nevyřešených konfliktů v regionu, než kdyby bylo evropskou zemí, členem unie či alespoň jejím vážným kandidátem.

Fakta z posledních dní, ve skutečnosti však již z posledních let, nám potvrzují, že nejde jen o hypotézu. Navíc politika vládní Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), s její nejistou vnitřní rovnováhou mezi laickostí a náboženstvím a s její nestálou podstatou, která znovu uvedla muslimskou identitu do turecké politiky, přispěla k obnovení muslimského internacionalismu a solidarity. Někdejší zvláštní vztah mezi Ankarou a Jeruzalémem se tak stával pro tureckou politiku na Blízkém východě stále nepohodlnější. A i to neodvratně vzdaluje Ankaru od Evropy a od celého Západu, které Izrael nikdy nemohou a nebudou moci považovat za blízkovýchodní stát stejný jako ty ostatní.