Nebylo to pouze svědectví o Mahlerovi, ale také o Byčkovovi a jeho orchestru. Navzdory jistým potížím mezi žesti to bylo dojímavé a inteligentní provedení díla, dramatické na úvod a ve finále, sladké a hravé ve střední části a vznešené v pomalé předposlední čtvrté větě odzpívané mezzosopranistkou Elisabeth Kulmanovou.

Mahlerovo Vzkříšení se obvykle hrává v tragických chvílích či ve vzpomínkách na ně. Leonard Bernstein jej dirigoval po atentátu na Johna Fitzgeralda Kennedyho, newyorští filharmonici tuto symfonii zahráli u příležitosti desátého výročí atentátů z 11. září 2001. V neděli byly v publiku vidět při děkovačce orchestru slzy a z tváří některých diváků šlo vyčíst mystický děs.

Byčkov byl jmenován šéfdirigentem loni po smrti Jiřího Bělohlávka a ačkoli má již za sebou obsáhlou spolupráci na jevišti i při nahrávání, stále se vznášely otazníky nad tím, jak původem Rus souzní s ansámblem tak úzce spjatým s hudbou své země. Zásadní zkouška přišla již v sobotu den před Vzkříšením, kdy filharmonici zahráli Violoncellový koncert a Sedmou symfonii Antonína Dvořáka, velkého českého skladatele, který dirigoval úvodní koncert filharmonie před 122 lety.

Buďte si jisti tím, že je to stále ta Česká filharmonie hřejivých smyčců, pronikavých žesťů a lehkonohé tanečnosti. Přesto má pod Byčkovovým vedením lehce ruský nádech, zejména v dramatičnosti, kterou vytěžila z Mahlera a z Dvořákovy brahmsovské Sedmé symfonie. Jenže ačkoli může zvuk orchestru v současnosti znít mezinárodněji, jeho členové jsou stále mistry hudby své země.

Česká filharmonie byla v New Yorku před tímto víkendem naposledy v roce 2014, kdy také nahrála album s americkou cellistkou Alisou Weilersteinovou, která v sobotu odehrála skvělé sólo v excelentně provedeném Dvořákově koncertu. Doufejme, že nebudeme muset čekat další čtyři roky, než zde české filharmoniky pod vedením pana Byčkova opět uslyšíme, dodává kritik newyorského listu Joshua Barone.