Internetový aktivismus jako zrcadlo doby. Dobré úmysly a bezhlavý dav

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: František Strnad

V globálně propojeném světě není problém během okamžiku strhnout vlnu nadšení či hněvu téměř pro cokoli. Často vzniká umělý poprask pro nic, který rychle odezní. Sešikování mas však může mít i nedozírné důsledky. 

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek,zdroj: ThinkStock

Teroristický útok na redakci týdeníku Charlie Hebdo v Paříži po delší době otevřel dvířka oblíbenému společenskému fenoménu internetového aktivismu. Jde o bezpečnou formu zábavy, které čas od času propadá obrovské množství jinak absolutně pasivních jedinců. Jak tomu už bývá zvykem, zdánlivá nevinnost může být i značně škodlivá.

Jak se stát internetovým aktivistou

Recept na podařenou virtuální párty je poměrně schématický a nenáročný: Musí se stát něco, co má minimálně zdánlivě celospolečenský dopad. Výstup z dané události musí být jasně čitelný; například smrt celebrity, útok, přírodní katastrofa apod. Názor na danou událost musí být velice snadno formovatelný - někdo vyhrál pohár – všichni se radují, všichni vyhráli pohár; někde umírají lidé – všichni jsou smutní, všichni soucítí; útok, válka, terorimus – všichni věc odsuzují a tvrdí, že chtějí nějak pomoci.

Pokud nastane situace, která více či méně splňuje zmíněná kritéria, kybernetický happening je téměř zaručený. Sociální sítě se rozvlní pod tíhou různých proklamací. Především ale bude mít každý svůj názor, i na věci, o kterých dosud nic nevěděl. 

Pařížský incident je ukázkovým příkladem internetového aktivismu. Ať už jste, kdo jste, dá se celkem bezpečně vsadit na to, že jste také Charlie. Sdílené fotky s označením #JeSuisCharlie (francouzsky "jsem Charlie") během krátké doby zaplnily internet. Jednoznačné odsouzení násilí funguje jako sociální svorník všech okolo. Na tom by samo o sobě nebylo nic zlého, kdyby zrovna v tomto konkrétním případě nešlo o svorník potenciálně nesmírně nebezpečný.

Internet sjednotitel

Online aktivismus je ve většině případů neškodnou zábavou na pár večerů. V případě, že zemřel někdo populární, internetoví uživatelé hromadně pošlou obligátní RIP. Pokud to byla pop ikona, mohou si pustit album či film, zavzpomínat a jít spát.

Neštěstí okolo satirického magazínu Charlie Hebdo však má jiný charakter. Zdánlivá solidarita se zemřelými a jejich rodinami se velice rychle přenesla v soud o kolektivní vině. Také hra na ochranu svobody slova je zejména u nás značně absurdní. 

Ať už byly pohnutky útočníků ve skutečnosti jakékoliv, celospolečenský konsenzus je jasný - šlo o islámské či islamistické útočníky (přičemž většina protiislámsky naladěných uživatelů oba pojmy nerozlišuje), kterým evropské společenské standardy vadí. Na internetu si to všichni pro jistotu potvrdili a kolektivně odsouhlasili. Zde ale končí neštěstí a začíná tragédie.

Aktivně-pasivní škodlivost internetového aktivismu

Na celé věci je nejhorší, že politické špičky – byť ve většině případů s dobrými úmysly – kolektivní nenávist a svalování viny posvětily. Slova francouzského prezidenta Hollanda o válce jsou více než nezodpovědná. Nastalá situace přitom nejvíce hrála do karet krajně pravicovým politickým subjektům, které se na neštěstí přiživily a posbíraly politické body.

Po pařížských událostech přispěchala s nenávistnými výroky francouzská politička Marine Le Penová. Obdobně xenofobně se vyjadřoval i šéf Strany nezávislosti Spojeného království Nigel Farage. Oba členové Evropského parlamentu loni ve svých zemích evropské volby vyhráli a svůj volební výsledek hodlají co nejdříve zopakovat na domácí půdě. Vyhrocená situace a vystrašení občané jim slouží jako voda na mlýn. 

Už tak frustrovaná skupina obyvatel lidí jedinečnou příležitost vybít si svůj vztek. Masy svou zlobu obrátily proti všem muslimům či Arabům žijícím na starém kontinentu. Antiislámské nálady přitom s vlnou imigrantů narůstají už delší dobu po celé Evropě včetně Česka, byť zrovna u nás je stran z islamizace země vzhledem k nepočetné muslimské komunitě silně přehnaný.

Ještě před útoky na redakci Charlie Hebdo vyšlo do ulic Drážďan na 20 tisíc příznivců hnutí Pegida (Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu), které je známo svým radikalismem vůči muslimům v Německu i jinde v Evropě.

"Zachovejte klid a volte Le Penovou," napsal k událostem v Paříži na Twitteru otec zakladatel ultrapravicové Národní fronty Jean-Marie Le Pen. Davy vyděšených a naštvaných voličů jsou připraveny svůj názor projevit nejen prostřednictvím hlasovacích lístků. 

Internetový aktivismus jako politické PR

Problém není jen v tom, že online aktivismus může přiživovat nenávist, může také sloužit politikům jako výborné maskování a PR. Do ulic francouzských měst vyšly o víkendu miliony obyvatel, kteří se hlásí k evropským liberálním hodnotám a svobodě projevu. V neděli je doprovodilo přes 40 státnických špiček, mimo jiné egyptský ministr zahraničí Šukrí, turecký premiér Davutoglu či šéf ruské diplomacie Lavrov. Tedy čelní představitelé režimů, kde je svoboda projevu není zrovna největší.

Celá akce tedy nebyla ničím jiným než politickým PR za účasti a nevědomé podpory milionů aktivistů. Civilisté se vrátí k počítačům do svých vyhřátých domovů a zákonodárci odletí tryskáči do mramorem obložených paláců. Odpoledne si však mohli vzájemně pogratulovat, že jsou Charlie.

Pochody v Paříži a jiných evropských metropolích se zároveň nesly v duchu odsouzení islamofobních uskupení jako je právě Pegida. Otázkou zůstává, jak dlouho daný internetový odpor, jež se již etabloval pod hashtagem #Nopegida bude uživatele bavit. Soudě dle předchozích zkušeností to dlouho nepotrvá. Z historie víme, že extrémisté bývají v boji za svoji věc značně vytrvalejší než liberálové. Přitom dnes platí víc než kdy dříve, že kdo vydrží, ten zvítězí. 

Internetový aktivismus není nezbytně špatný, má ale stinné stránky

Úskalí kolektivního hřímání spočívá především v tom, že většina účastníků se o společenské dění zajímá velice povrchně. Jakmile trend začne opadat, jejich nadšení se vytrácí. Vzpomeňme případ školaček unesených v Nigérii. Internetová kampaň za záchranu dívek po pár dnech opadla, jejich osud je přitom dodnes neznámý. A to se do ní zapojila i první dáma Spojených států a mnoho světových celebrit. Přitom je dost možné, že kdyby lidé nepolevili, nigerijská vláda by společně s americkou pomocí pod kolektivním tlakem pro záchranu školaček udělala více.

Aktivismus na internetu ale může plodit ovoce. Světová obec loni v létě uspořádala internetovou kampaň za záchranu Súdánky Meriam Ibrahímové, která měla být usmrcena za sňatek a početí s křesťanem. Tlak byl tak veliký, že se toho ujal Evropský parlament a papež František. Meriam je dnes živá a na svobodě.

Nabízí se však otázka, zda dvě mladé Češky unesené v Pákistánu, nemohly už loňské Vánoce trávit doma s rodinami. Internetová kampaň "Hanka a Tonča domů" vyšuměla a o ženách nevíme nic. Přitom se jí na Facebooku účastnilo 20 tisíc uživatelů. Neudělala by česká vláda pro dívky v případě pozitivního nátlaku víc?

Dav není totéž jako kolektiv

Stejně jako druhý lednový týden Paříží, otřásl loni v prosinci strach a zmatek australskou metropolí Sydney. Islamisté tam obsadili místní kavárnu, při incidentu přišli o život nevinní lidé. Australané v reakci na hrozící nárůst extrémismu na sociálních sítích také uspořádali internetovou akci.

Trend pod označením #iwillridewithyou přitom nebyl aktem kolektivní nenávisti vůči muslimské komunitě. Australané nabídli pomocnou ruku všem vyznavačům islámu, kteří se kvůli hrozbě kolektivní viny báli o své zdraví. Nešlo o prázdné gesto, ale o konkrétní skutek.

Je tedy na všech uživatelích internetu a případných aktivistech, jak svůj potenciál využijí, zda se zapojí do davu, který snadno sklouzává k extrémním postojům, nebo připojí ke kolektivu, který má sklony spíše spolupracovat. Pokřikování a svalování viny na tu či onu stranu ničemu nepomůže. Zodpovědnost přichází s jednotlivci, ale vidět je na celé společnosti.

Tagy: Francie Facebook extremismus sociální sítě média a internet útok na Charlie Hebdo

Zdroje: Vlastní