Vidět mladé lidi běhat po parku, chodit po ulici nebo sedět v tramvaji či ve vlaku, aniž by při tom měli v uších (či na uších) sluchátka, se skoro nevidí. Oblíbenou hudbu, nebo přinejmenším to, co za ni kdo považuje, stejně jako třeba audioknihy či mluvené slovo máme s sebou všude, kam se hneme. A v nepřeberném množství.

Při pohledu na staré kazetové walkmany srdce pamětníka nostalgicky zaplesá, střední generace se asi lehce pousměje a ta nejmladší zřejmě vůbec netuší, co to je za žentour. Skutečnost, že do přístroje velikosti brožované knížky se vešla kazeta s pouhými devadesáti minutami záznamu (pro hnidopichy třeba podotknout, že s nepříliš běžnými kazetami „stodvacítkami“ měl walkman často problém), se dnes zdá jako pravěk, ale ve své době šlo o revoluci v poslechu hudby.

S nápadem přenosného kazetového magnetofonu přišel v roce 1978 technik japonské společnosti Sony Nobutoši Kihara (1926-2011). Známý je především jako Mr. Walkman, třebaže se podílel i na řadě dalších vynálezů a říkalo se o něm, že dokázal navrhnout prototyp nějakého výrobku většinou do jednoho dne od chvíle, kdy se přišlo s nějakým nápadem. Kiharu k výrobě walkmana inspiroval diktafon, který se u Sony začal vyrábět v roce 1977 a byl určen především pro novináře, kteří mu – alespoň u nás – láskyplně říkali „kecafon“.

První walkman (model TPS-L2) se začal prodávat 1. července 1979, pod značkou Walkman ale zpočátku pouze v Japonsku. V ostatních zemích se pro něj používaly jiné názvy, ale Walkman nakonec vyhrál. Značka ostatně stále žije, a říká se tak vlastně dodnes přenosným kompaktním hudebním přehrávačům, i když už kazety nahradil postupně MiniDisc, cédéčko či MP3. V roce 2010 firma Sony výrobu kazetových walkmanů ukončila (po celém světě jich prodala na 200 milionů) a od roku 2020 dělá už výhradně digitální přehrávače.