Hrad Landštejn byl vystavěn na přelomu 12. až 13. století. Není však jasné, kdo tak nařídil. Pravděpodobným iniciátorem byl král Přemysl Otakar I. Zakladateli hradu však mohli být třeba i rakouští vévodové Leopold V. Babenberský či Leopold VI. Babenberský.

V těch časech totiž celé Vitorazsko a část současného Novobystřicka - po změně hranice ve druhé půli 12. století - patřily Rakousům. A možná se tam nacházel i Landštejn. Landštejn ale mohl sloužit i jako protiváha k hradu v Pomezí, který využíval rakouský rod Zöbingenů. Ať už u vzniku Landštejna byl kdokoliv, záležitost kolem sporného území se vyřešila až v polovině 13. století poté, co Přemysl Otakar II. získal dědictví babenberské.

Úspěšný šlechtic a válka růží

První písemné zmínky o „pánech z Landštejna“ pocházejí až z druhé poloviny 13. století. Jednalo se o příslušníky známého jihočeského rodu Vítkovců, kteří na hradě pravděpodobně zpočátku nejdříve sloužili jako purkrabí. Prvním Vítkovcem používajícím přídomek „z Landštejna“ byl Oldřich z třeboňské větve známého rodu. V 80. letech pak podle pramenů na Landštejně panoval Vítkovec Sezima z Třeboně. Za jakých okolností Vítkovci hrad získali, se neví.

Nejvýznamnějším „pánem z Landštejna“ byl Vilém - známý tím, že stál v čele panstva nespokojeného s vládou Jana Lucemburského. Král tak v roce 1317 k Landštejnu poslal vojáky, kteří vyplenili řadu vesnic, ale od hradu nakonec museli odtáhnout po zásahu Petra z Rožmberku, Vilémova příbuzného. Vilém, mimo jiné purkrabí na Hluboké a pán v Třeboni, Lomnici a v Nových Hradech, se nicméně o rok později s Janem Lucemburským usmířil a přijal lenní závazek na Landštejn. Lucemburka pak doprovázel při válečných výpravách, vykonával pro něj diplomatické úkoly a úspěšně stoupal po kariérním žebříčku.

Tento šlechtic se tak postupně stal královským podkomořím, zemským sudím, moravským hejtmanem a nakonec, mezi lety 1351 až 1356, tedy už za vlády Karla IV., i nejvyšším purkrabím. Tím dosáhl nejvýznamnější úřednické funkce v zemi. Právě Karel IV. se také vložil do sporu Viléma s Jindřichem z Hradce. Svár se týkal obchodní cesty z Rakous do Čech. Ta původně vedla kolem Landštejna a Vilém měl zisky z plateb kupců za průchod. Jenže Jindřich ji odklonil ku vlastnímu prospěchu. Konflikt přerostl v několikaletou jihočeskou „válku růží“, během níž Vilém Jindřicha dokonce zajal. Karel IV. sice nakonec podpořil Viléma, ani to však nezamezilo krvavému finále sporu.

Mezi Vilémem a Jindřichem nakonec došlo k souboji, v němž byl zhruba šedesátiletý Vilém vážně zraněn a následkům souboje na jaře 1356 podlehl. Karel IV. pak Jindřicha II. za trest vypověděl na dva roky ze země.

Podle doložených záznamů měl Vilém za - možná až druhou - manželku Elišku z Dubé a zplodil šest synů a dvě dcery. Jeho dědicové postupně značnou část panství rozprodali, a Landštejn se tak roku 1363 stal majetkem královské komory. Obchodní stezka, o jejíž směr jihočeští šlechtici bojovali, po Vilémově smrti upadala, až úplně zanikla.

Už v roce 1381 získal Landštejn od krále Václava IV. Konrád Krajíř z Krajku. Tento rod také provedl významnou přestavbu Landštejna. Původní jádro hradu tvořily dvě hranolové věže, palác, vysoká hradba a kaple. Za Krajířů z Krajku však hrad prošel i pozdně gotickou přestavbou a došlo také k posílení opevnění. Ostatně nebylo divu!

Další dobývání i požáry

Už na podzim 1420 totiž hrad čelil druhému dobývání. Tentokrát bylo v režii husitů, kteří vykonali odvetu vůči tehdejšímu landštejnskému pánovi Lipoldu Krajířovi z Krajku. Katolický šlechtic se totiž v červnu téhož roku připojil k neúspěšnému dobývání Tábora. Jak dopadlo husitské dobývání Landštejna se opět neví, krom toho, že při něm hrad částečně vyhořel. Je možné, že husité uspěli, a Krajíři z Krajku se na Landštejn vrátili až o dvě dekády později.

Za svého působení pak rod nechal Landštejn ještě renesančně upravit, přibyl například reprezentativní a pohodlný palác. Posledním Krajířem z Krajku na Landštejně byl Zdeněk II. který zemřel v roce 1577 a panství zanechal velmi zadlužené. Jeho vdova Anna a dcera tak už na sklonku 70. let hrad prodali. Landštejn byl pak krátce v držení svobodného pána Štěpána z Eicinku, načež ho na přelomu 16. a 17. století koupil jihlavský měšťan David Neumayer z Winterberku.

V rodině se však Landštejn udržel jen dvě generace a tehdy došlo i k třetímu dobývání Landštejna. Davidův syn Gottfried totiž přivedl na hrad stavovskou posádku, v důsledku čehož v roce 1618 Landštejn oblehlo císařské vojsko. Po několika měsících bylo osazenstvo Landštejna vyhladověno a sám Gottfried Neumayer zahynul.

Postupný úpadek hradu

Landštejn byl pak zkonfiskován a v následujících dekádách rychle střídal majitele. V 60. letech 17. století ho navíc postihla další pohroma, když jednu z věží srazil blesk. Počátkem 18. století Landštejn zakoupil generál Ferdinand Arnošt Karel z Herbersteinu, jehož potomci hrad vlastnili až do první poloviny 19. století. Během této doby ale úpadek Landštejnu rychle postupoval. V roce 1771 totiž na hradě opět uhodil blesk a následný požár sídlo vážně poškodil. Lidé si pak také z hradu začali odvážet stavební materiál a Landštejn se měnil v nefalšovanou zříceninu.

Posledními soukromými majiteli Landštejna byl rod Sternbarchů, hrabě Ferdinand Sternbach ho koupil v roce 1846. O století později Wenzel-Sternbachové o hrad a další majetek v Československu, například zámek v nedaleké Třešti, přišli na základě Benešových dekretů. Landštejn přešel do vlastnictví státu. K jeho oficiálnímu zpřístupnění veřejnosti však vedla ještě dlouhá cesta. Dobrovolníci začali areál zříceniny čistit a opravovat v 60. letech a v další dekádě začala rozsáhlá rekonstrukce. První návštěvnická sezóna se pak uskutečnila až v roce 1990.

Landštejn na kopci nad stejnojmennou osadou vypadá impozantně | zdroj: Profimedia.cz

A ještě že tak! V současnosti totiž Landštejn patří mezi populární tuzemské hradní zříceniny. Turisté a turistky si mohou vybrat ze dvou okruhů. Zatímco první je provede historií a zajímavostmi o stavbě hradu, k druhému připadá i komentovaná prohlídka románské hradní kaple. V okolí leží navíc řada dalších zajímavých cílů. A v krásné přírodě České Kanady, na niž je navíc i parádní výhled z hradní věže, tak lze strávit hned několik dnů.

Zaniklá vesnice a zámek z pivovaru

Fanoušci a fanynky vojenské historie mohou navštívit například muzeum opevnění Klášter II. na Novobystřicku. To tvoří osm objektů lehkého opevnění z roku 1938, které měly sloužit k obraně Československa.

Od Landštejna se také můžete vydat po červené stezce vedoucí do Slavonic, pověstných krásným renesančním centrem. Cestou do městečka si přitom prohlédnete třeba pozůstatky středověké vesnice Pfaffenschlag - zbytky několika stavení najdete během krátké zelené odbočky z červené trasy. A po návratu zpátky na červenou vás krom samotných Slavonic čeká i Pevnostní areál Slavonice - též muzeum československého opevnění. Finální tečkou pak může být poutní kostel Panny Marie Montserratské, k níž ze Slavonic vystoupáte po zelené.

Zajímavým úkazem, s lehce bizarním názvem, je pak poblíž Landštejna i balvan „Ďáblova prdel“.

Neobvyklý balvan nedaleko Landštejna | zdroj: Profimedia.cz

Na železniční zastávce v Kaprouně najdete upomínku na nepříjemný vlakový incident fiktivního génia Járy Cimrmana. Do Kaprounu je to z Landštejna po červené zhruba osm kilometrů, poslední kilometr k bývalé železniční zastávce pak zdoláte po zelené - a lesem.

Zajímavou historii má pak zámek Dobrohoř u Starého Města pod Landštejnem. Je též spjatý s rodem Wenzelů - Sternbachů, kteří nejdříve na tomto místě nechali ve 40. letech 19. století vystavět pivovar. Pivo se tam však vařilo jen krátce. Už v roce 1847 byl pivovar přestavěn na jednoduchý zámek v klasicistním stylu jako sídlo vrchnostenské správy. V objektu byly byty, ale třeba i stáje. Sami Sternbachové v Dobrohoři pobývali jen zřídka, bydleli totiž v zámku v nedaleké Třešti, který v současnosti využívá Akademie věd ČR. Zámek Dobrohoř patřil Sternbachům do roku 1938, za války tam pak sídlila německá osidlovací společnost a po válce byl objekt zestátněn a připadl ke státnímu statku Nová Bystřice. V zámku pak po dekády byly kanceláře i bydlení pro zaměstnance statku.

Po revoluci se statek dostal do soukromého vlastnictví. V současnosti stále prochází rekonstrukcí, je už ovšem možné navštívit jeho interiér - a také v něm přenocovat.