Jitření negativních emocí a následné zlehčování vlastního podílu na zločinech v těchto emocích spáchaných patří do klasické výbavy extremistických politiků a stran.

Když v červnu došlo ke znásilnění u Litoměřic mužem, který dříve žádal o azyl v Německu, bylo pro Tomia Okamuru a jeho příznivce těžké odolat pokušení nezneužít odsouzeníhodný kriminální čin pro vlastní propagandu. A neodolali.

České štěstí s teroristy 

My jsme to říkali, už jsou tady, nemuseli tady být, kdyby je Merkelová nepustila do Německa… Rétorika šéfa antimigrační SPD nijak nepřekvapila, stejně jako nepřekvapil jeho následný útok na média. Ta Okamuru konfrontovala s fakty a ptala se, proč šíří v tu dobu ještě nepotvrzené informace o pachateli.

Okamura novinářku Českého rozhlasu obvinil z bagatelizace celého činu a rozvášnění diskutující na Facebooku předsedy SPD už obstarali zbytek. Novinářce přáli třeba hromadné znásilnění. Ani poté Okamura neudělal nic, aby dopady svého emotivního příspěvku zmírnil – vzkaz tam dodnes visí a dodnes je komentován.

SPD má na kontě i jiný známý případ, kdy sympatizant strany naslouchající rétorice jejího předsedy páchal trestnou činnost. "První český terorista", důchodce Jaromír Balda, kácel stromy na koleje a šířil výhrůžné letáky – chtěl tím vyvolat strach z muslimských přistěhovalců.

Vlaky naštěstí – a náhodou – nevykolejily a Okamurova strana se pak od Baldových činů distancovala.

Takové štěstí ale Česko nemusí mít pořád. Kam až vede radikalizace příznivců extremistických stran, ukazuje vražda Waltera Lübckeho. Lokálního politika německých křesťanských demokratů, který kritizoval xenofobii a záměrné šíření protiimigračních nálad, v červnu zastřelil pravděpodobně pravicový extremista přímo v jeho domě v Hesensku.

Kdo tu válčí? 

Parlamentní strana Alternativa pro Německo, která má krajně pravicové křídlo a část jejích poslanců zaměstnávala i sympatizanty neonacistických hnutí, sice vraždu odsoudila, v parlamentní debatě svolané kvůli Lübckeho vraždě ale někteří poslanci AfD nemluvili ani tak o samotném zločinu, jako spíš ukazovali na politické protivníky.

Ti prý vraždu zneužívají, aby AfD zdiskreditovali, řekl třeba v rozpravě poslanec Alternativy Gottfried Curio.

"Tradiční strany nám předhazují válečnou rétoriku," postěžoval si další poslanec AfD Martin Hess. Vzápětí to sám potvrdil větou, že proti jeho straně se vede „zničující válečné tažení“.

Další z poslanců Alternativy Martin Hohmann pak v tiskové zprávě napsal, že za vraždu může v konečném důsledku imigrační politika Angely Merkelové. "Bez masivního přílivu migrantů by Walter Lübcke ještě žil," tvrdí Hohmann.

Poslanec AfD v zemském sněmu ve Stuttgartu Wolfgang Gedeon pak prohlásil, že pravicově-extremistický terorismus je ve srovnání s tím levicově-extremistickým a islamistickým jen "ptačím trusem".

Shrnuto: Naši sympatizanti nikoho nevraždí, a když už, tak určitě ne kvůli nám. A kdyby přece, druhá strana stejně vraždí víc. Zhruba tak prezentuje celou věc AfD.

Mistři nenávisti 

Strana přitom nenávist u svých příznivců sama záměrně a dlouhodobě vyvolává. Ukazuje to analýza jejích facebookových příspěvků z let 2016-2018.

Z té jasně vyplývá, že AfD sklízí ze všech německých parlamentních stran nejvíc reakcí na sociální síti. A protože Facebook umožňuje hodnotit příspěvky i "emotikony", z dat je vidět, že nejčastější emocí sympatizantů AfD je právě hněv.

Úplně stejně fungují i partneři AfD v sousedním Rakousku – strana Svobodných, která má podobně jako AfD blízko ke krajní pravici. Konkrétní příklady, proč jsou Svobodní blízcí extremistům, popsal HlídacíPes.org například ZDE.

Připomeňme, že AfD a Svobodní jsou spolu s Okamurovou SPD členy nacionalistické frakce v Evropském parlamentu.

Rakouský deník Der Standard analyzoval příspěvky z facebookového profilu bývalého dlouholetého předsedy Svobodných Heinze-Christiana Stracheho (ve funkci skončil v květnu, po aféře s tajně pořízeným videem, kde nabízel státní zakázky údajné příbuzné ruského oligarchy, pozn. red.)

Z analýzy vyplývá, že Strache byl "králem nenávisti" mezi rakouskými politiky na sítích a že jeho příspěvky sklízely nejemotivnější reakce, a z nich také nejvíce těch "rozhněvaných". Po volbách v roce 2017 rétoriku výrazně zmírnil, současně s tím, že se jeho strana stala koaličním partnerem ve vládě.

Stracheho strana podobně jako třeba Okamurova SPD označuje všechny krajně pravicové úlety svých sympatizantů za "ojedinělé případy". Objeví-li se někde výrok člena, spolupracovníka či příznivce strany Svobodných zavánějící třeba propagací nacismu, strana ho na celostátní úrovni zpravidla odsoudí a tím je věc vyřízená. Tedy, jen do dalšího excesu.

Háček je právě v tom, že rakouská média a nevládní organizace monitorující extremismus takových "ojedinělých případů" napočítaly jen za posledních pár let u strany Svobodných dohromady mnoho desítek.

Vojtěch Berger pro Ústav nezávislé žurnalistiky