Podle Libération nebyl filmař nemocný, pouze vyčerpaný. „Jean-Luc Godard zemřel poklidně ve svém domě obklopený těmi, koho miloval,“ oznámila v prohlášení režisérova partnerka Anne-Marie Miévilleová s tím, že „se nebude konat žádný oficiální obřad“. Agentura AFP získala od zdroje blízkého rodině potvrzení informace, že Godard zvolil asistovanou sebevraždu, kterou umožňuje švýcarský zákon. „Bylo to jeho rozhodnutí a bylo pro něj důležité, aby se o tom lidé dozvěděli,“ sdělil tento zdroj. Godard žil ve Švýcarsku od 70. let.

Libération připomenul, jak se Godard vyjádřil ke smrti na filmovém festivalu v Cannes v roce 2014. „Nebudu se snažit pokračovat za každou cenu. Když budu příliš nemocný, nehodlám se nechat tahat ve vozíku. Vůbec ne,“ řekl tehdy. Novinář se ho zeptal, zda by zvolil asistovanou sebevraždu, a Godard odpověděl: „Ano, i když pro tuto chvíli je toto zvolení smrti ještě příliš nesnadné.“ 

Francouzský prezident Emmanuel Macron v reakci na Godardovu smrt uvedl, že Francie přišla o národní poklad. Ředitel festivalu v Cannes Thierry Fremaux uvedl, že cítí „ohromný smutek“.

Godard začínal v 50. letech jako filmový kritik v časopise Cahiers du cinéma společně s dalšími režiséry, kteří v 60. letech vytvořili hnutí označované jako francouzská nová vlna - s Françoisem Truffautem, Érikem Rohmerem, Claudem Chabrolem a dalšími.

Godardův snímek U konce s dechem natočený v roce 1960 je považován za stěžejní film nové vlny a proslavil tehdy začínajícího Jeana-Paula Belmonda, který hrál hlavní roli s Jean Sebergovou. Ke spolupráci s Belmondem se Godard vrátil v roce 1965 v Bláznivém Petříčkovi, kde hlavní ženskou roli hrála tehdejší Godardova manželka Anna Karina. Ta se objevila v řadě nejslavnějších Godardových filmů 60. let jako Alphaville, Žít svůj život či Banda pro sebe. V roce 1963 v dalším klasickém Godardově „filmu o filmu“ Pohrdání, natočeného podle předlohy Alberta Moravii, hrála hlavní roli Brigitte Bardotová.

Godard ve svých nejslavnějších filmech 60. let posouval hranice filmové řeči a snažil se bořit dosavadní filmové konvence svým zdánlivě improvizovaným stylem - v práci kamery, střihu i dialogu. Byl znám radikálním a polemickým přístupem nejen k filmu, ale i k politice, kde zastával často krajní a provokativní postoje. V 60. letech dával najevo sympatie k maoismu, spolu s dalšími francouzskými filmaři zastavili v roce 1968 festival v Cannes na podporu studentských bouří v Paříži.

Byl známý jízlivými a politickými komentáři, v nichž v rozhovorech, na tiskových konferencích i v dialozích filmů ostře kritizoval všechno možné od někdejšího francouzského prezidenta Charlese de Gaullea přes válku ve Vietnamu po Hollywood a kapitalismus, napsal magazín The Hollywood Reporter (THR). V 70. letech se také rozhádal i s kolegy z nové vlny, včetně Truffauta.

Goadard natočil desítky filmů, které v pozdější době nedosahovaly kvality jeho snímků z 60. let. Přesto zapůsobil na množství filmařů i mimo Francii a ovlivnil generace amerických tvůrců včetně Quentina Tarantina, Martina Scorseseho či Briana De Palmy. Godard sám byl velkým znalcem světové kinematografie a natočil rovněž osmidílnou filmovou sérii Histoire(s) du cinéma (1988-1998).

THR také připomněl, že řada výroků a komentářů z jeho filmů je dodnes často citována a jako příklad připomněl citát z jeho druhého celovečerního filmu, špionážního thrilleru Vojáček: „Fotografie je pravda. A film je pravda 24krát za vteřinu.“

Godard se narodil v roce 1930 v Paříži ve francouzsko-švýcarské rodině, vyrůstal ve švýcarském Nyonu a studoval etnologii na Sorboně, kde ho začala přitahovat kulturní scéna. Roku 1950 založil časopis Gazette du Cinéma a psal do časopisů zabývajících se filmem. Po manželstvích s Annou Karinou a Anne Wiazemskou žil s Miévilleovou, s níž se roku 1979 přestěhoval do švýcarského městečka Rolle.