příroda

Jednou z důležitých otázek o našem lidství je otázka, čím přesně jsme unikátní? Co nás odlišuje od ostatních zvířat?

Některá berou dech čistou přírodní krásou, do jiných více či méně zasáhla ruka člověka. Přesto však mají tato místa jedno společné - jsou fascinující a mnohdy třeba ne tak známá, jak se zdají být. Některá jsou daleko, na jiná si lze vyrazit klidně autem.

Vlaštovčí sliny mají podle Číňanů blahodárné účinky. Hnízda, která z nich tito ptáci staví, jsou ve východní Asii nesmírně populární. Netradiční pokrm v Barmě speciálně pěstují na betonových budovách, aby mohli několikrát do roka provádět sklizeň hnízd. Kuriózní zemědělství ale přináší Barmě miliardové zisky.

Africký Makak magot je na pokraji vyhynutí. Jeho největší hrozbou jsou obyvatelé Evropy. Navzdory zákazu si roztomilé opičky pořizují domů jako domácí mazlíčky a pytláci mají žně. Stejnou hrozbou jsou pro makaky i nájezdy turistů do jejich domoviny v severní Africe.

Pokroky lékařské vědy dnes umožňují přežít i dětem, které se narodí na přelomu 5. a 6. měsíce. Z dětí narozených mezi 22. a 23. týdnem se však podaří v inkubátorech zachránit jen polovinu, hlavní příčinou smrti jsou infekce. I ty děti, které přežijí, mají často do konce života chronické problémy s plícemi. Narodily se totiž dříve, než se jejich plíce stačily zcela dovyvinout. Těmto dětem a jejich rodičům ale nyní svítá nová naděje: Skupina amerických lékařských vědeckých pracovníků vyvinula nový revoluční typ inkubátoru, jakousi umělou dělohu.

Austrálii máme obvykle spojenou s klokany a koalami, zkrátka zástupci vačnatců, kteří mezi místními obratlovci naprosto dominují. Kromě toho zde nalezneme také poslední zástupce starobylé savčí linie ptakořitných, ježury a ptakopysky. V tomto ohledu se izolovaný kontinent liší od zbytku světa, kde převážili placentální savci, a zůstává vzácnou, ale zranitelnou ukázkou toho, jakými cestami se evoluce může vydat.

Představte si tvora, který přebývá takřka celý život pod zemí, v koloniích čítajících několik desítek až stovek jedinců. Dorůstá zhruba velikosti myši, ale absencí srsti a jemnou růžovou kůží připomíná spíše cosi mezi krysou a mexickým naháčem. Zcela mu chybí receptory pro bolest a fungování jeho kolonií v mnohém připomíná spíše společenský hmyz – včely, mravence, nebo termity. 

Jedná se o největší korálový systém na světě, dokonce jej lze pozorovat i z vesmíru. Velký korálový či také bariérový útes ovšem v posledních dvou letech čelí velkému vymírání. Bělení korálů, komplexní proces rozpadu zdejšího svazku mezi řasami a polypy, postihly již v roce 2016 kriticky severní část útesu. Nyní, během léta na jižní polokouli, pak fenomén zasáhl i prostřední část. Na vině dopadu na území o délce 1500 kilometrů jsou zřejmě vysoké teploty.