Plíží se mezi kameny jen pár metrů od pláže i na dnech oceánských příkopů. Nenesou ani stopu po vnější nebo vnitřní kostře, ale i tak dokáží manipulovat s předměty stejně obratně jako člověk. Protáhnou se hrdlem lahve. "Levou zadní" řeší složité rébusy a dost možná se mohou chlubit i specifickým vkusem a smyslem pro humor. Dokáží měnit barvy, takřka dokonale se maskují a jsou efektivními predátory.

Pohlavní rozmnožování je mezi živočichy naprosto dominantním způsobem produkce potomků. Stejně jako je rozšířené, tak je ale i různorodé. 

Od vydání Verneových Dvaceti tisíc mil pod mořem už uběhlo pěkných pár let, mořské hlubiny ale pořád zůstávají nejméně prozkoumaným místem na Zemi. To platí i pro jejich obyvatele. O biologii řady z nich nevíme ani co by se za nehet vešlo a každá výprava pod mořskou hladinu slibuje nové významné objevy. Nejnověji se vědcům podařilo zdokumentovat, jaká také může být strava hlubokomořských chobotnic. Jen tak mimochodem navíc projasnili strukturu potravních vztahů v hlubokém oceánu.

"Hlubiny oceánu jsou poslední hranicí," můžeme se obvykle dočíst v popularizačních knihách o mořské biologii, nebo doslechnout v dokumentárních seriálech. Obvykle následuje pasáž o tom, že jsou zmapovány hůře než povrch Marsu. Slabá probádanost ovšem nutně nemusí znamenat nedotčenost. Až příliš jasně se o tom přesvědčili britští členové nedávné pacifické oceánologické expedice – ti totiž nalezli nebezpečné chemikálie i v organismech ze samotného dna oceánských příkopů.

O prostředí mořských hlubin se někdy mluví jako o poslední neprozkoumané oblasti na Zemi. Třebaže se ve světle moderních metod dálkového průzkumu takové řeči mohou zdát přehnané, každá další výprava do hlubin jim dává za pravdu.

Polární noc nepředstavuje problém jen pro dobrodruhy a obyvatele oblastí ve vysokých zeměpisných šířkách. Několik měsíců téměř úplné tmy, kdy slunce ani nevykoukne nad obzor, spolehlivě ukládá ke spánku i zdejší přírodu. Ještě výraznější následky než pro suchozemské ekosystémy má polární noc pro přilehlá moře.