"Hlubiny oceánu jsou poslední hranicí," můžeme se obvykle dočíst v popularizačních knihách o mořské biologii, nebo doslechnout v dokumentárních seriálech. Obvykle následuje pasáž o tom, že jsou zmapovány hůře než povrch Marsu. Slabá probádanost ovšem nutně nemusí znamenat nedotčenost. Až příliš jasně se o tom přesvědčili britští členové nedávné pacifické oceánologické expedice – ti totiž nalezli nebezpečné chemikálie i v organismech ze samotného dna oceánských příkopů.

Jak spolu komunikují vorvani? Jejich "řeč" se snaží rozluštit François Sarano, spolupracovník legendárního oceánografa Jacquese-Yvese Cousteaua.

O prostředí mořských hlubin se někdy mluví jako o poslední neprozkoumané oblasti na Zemi. Třebaže se ve světle moderních metod dálkového průzkumu takové řeči mohou zdát přehnané, každá další výprava do hlubin jim dává za pravdu.

Polární noc nepředstavuje problém jen pro dobrodruhy a obyvatele oblastí ve vysokých zeměpisných šířkách. Několik měsíců téměř úplné tmy, kdy slunce ani nevykoukne nad obzor, spolehlivě ukládá ke spánku i zdejší přírodu. Ještě výraznější následky než pro suchozemské ekosystémy má polární noc pro přilehlá moře.