Když v polovině roku 2009 íránská policie v ulicích brutálně zasahovala proti masovým demonstracím a z prezidentského křesla hřímal do světa výhrůžky Mahmúd Ahmadínežád, asi málokdo si představoval, že o pouhých osm let později ve volbách pohodlně znovu zvítězí někdo jako Hasan Rúhání. Tedy umírněný zastánce otevření se světu, postupných reforem a architekt dohody o jaderném programu, kandidující s cílem vyvést zemi z izolace.

Letošní rok patřil zejména negativním zprávám. Sérii odstartoval útok na redakci časopisu Charlie Hebdo, v krvavé bilanci pokračoval pád letadla společnosti Germanwings a samozřejmě nesmíme zapomenout na uprchlickou krizi či ruskou intervenci v Sýrii.

Když se v Česku mluví o uzavření dohody mezi pěticí velmocí v čele se Američany a Íránem ohledně kontroly nukleárního výzkumu a zrušení sankcí, člověk má pocit, jako by se pomalu blížila apokalypsa. Dokonce i veřejnoprávní Česká televize referuje o dohodě především z pozice amerických republikánů a vystrašených, nepříliš objektivních izraelských médií. 

Česko zastavilo obchod s Íránem, který se týkal nákupu technologií použitelných pro obohacování jaderného materiálu. Íránci totiž předložili falešné dokumenty. O obchod se také zajímala komise OSN. 

Poprvé od odhalení íránského jaderného programu v roce 2002 se světové mocnosti s dokázaly dohodnout s islámskou republikou na předběžných podmínkách pro pokračování jejího jaderného programu. Osud historické smlouvy a lepších časů, na které se blýská vztahům mezi Teheránem a mezinárodním společenství, leží prakticky jen v rukou Íránců. Vyplatí se Západu jeho důvěra?

Benjamin Netanjahu varoval americký Kongres, že Írán je blízko zisku jaderné zbraně. Nejen nedávno, ale už v roce 1996. Premiéru s tématem íránské bomby si odbyl dokonce už v roce 1992 v izraelském Knesetu, kde předjímal, že Írán bude mít zbraň do tří až pěti let. Jak víme, nestalo se tak.