emoce

První školní den nebývá jen o nové aktovce a nových pastelkách. Je to okamžik, kdy se dětský svět proměňuje z bezpečného přístavu domova vstupuje do prostoru pravidel, povinností a očekávání. Není divu, že adaptace na tak velkou změnu může trvat i několik týdnů. Vzpomeňte si na sebe: jaké to bylo usednout poprvé do lavice, rozhlížet se po třídě a zkoumat tváře spolužáků i učitelky? Mnozí dospělí přiznávají, že si připadali jako v úplně jiném vesmíru.

Na první pohled jsou jen kulisou, ale ve skutečnosti barvy působí na váš mozek rychleji než slova. Každý odstín funguje jako spouštěč emocí a dokáže změnit náladu, chování i rozhodování během pár vteřin. Červená vám zrychlí tep, modrá vás uklidní, žlutá rozjasní mysl a zelená navodí harmonii. A to není všechno – barvy rozhodují o tom, jak vás vnímá okolí, kolik utratíte v obchodě nebo zda večer usnete v klidu.

Zase ho nachytáte, jak má prstík tam, kde by být neměl  a ještě ten výraz, jako by šlo o neškodnou zábavu! Šťourání v nose je zkrátka oblíbená "kratochvíle“ mnoha dětí. A přiznejme si, že někteří dospělí na tom nejsou o moc lépe. Proč to děti dělají tak rády a jak z toho neudělat zlozvyk, který přetrvá až do dospělosti?

Někdy to s dobrem přeženeme. A pak místo harmonie přichází frustrace. Proč některé ctnosti, jindy obdivované, působí v nadbytku jako vlezlý parfém?

Křik, slzy, roztřesené ruce. Člověk, kterého milujete, právě prožívá hysterický záchvat a vy nevíte, co dělat. „Uklidni se!“ nezabírá. Máte pocit bezmoci. Vysvětlíme, co se v takové chvíli odehrává v psychice člověka a jak ho navrátit zpátky do reality, klidně i přes telefon.

Kolikrát jste si už něco přáli a doufali, že se to splní? Možná to bylo tajné přání vyslovené při padání hvězdy. Možná tiché zašeptání v duchu těsně před usnutím. A možná i seznam snů napsaný na papír a schovaný pod polštář. A přesto… nic. Místo vysněné práce přišlo odmítnutí. Místo lásky další zklamání. Proč? Možná v tom není nic složitého prostě si  přejete špatně.

Říká se, že oknem do duše jsou oči. Znáte ale ten moment, kdy se někdo jen ozve a vy hned víte? Jedno „ahoj“ a je jasné, že má špatnou náladu. Nebo že se zamiloval. Nebo že plakal. Ani se nemusíte dívat, stačí poslouchat. Ne co říká, ale jak. Barva hlasu, rytmus, melodie, výška i chvění dokážou prozradit mnohem víc, než bychom řekli konkrétními slovy a nemusíme být fonetičtí experti.

Každý z nás své jméno získal nějakým způsobem. Možná ho rodiče vybírali s láskou a citem, možná jsme ho zdědili po babičce, nebo ho dostali po někom, kdo pro naši rodinu hodně znamenal. Ať už to bylo jakkoliv, není to jen soubor písmen. Je to kód, který o nás prozradí víc, než si myslíme.