A budu zas za rusofoba, jenže v tomto případě je to opravdu tak jednoduché. Dám úplně stranou všechny úvahy o tom, zda Rusko (= Putin, on v této zemi velí a o tom snad žádné pochyby nejsou) dodává tzv. separatistům zbraně nebo ne, zda tam posílá vojáky nebo ne, zda to financuje nebo ne, zda tam má svoje specialisty nebo ne, zda separatisté podléhají ruskému velení nebo ne, zda přes hranici proudí nejrůznější (materiální, vojenská, technologická, informační…) podpora z Ruska nebo ne.  Informace o tomto si najděte sami – je jich hodně, i když samozřejmě najdete zdroje, které si naprosto odporují. 

Ukrajina, která v dobách Majdanu otevírala světová média, je nyní někde na třetích stranách zpravodajských svodek. Proč by nás měla více zajímat? Vždyť se tam přece dnes vede taková obyčejná, normální válka. I ctihodná BBC dává dnes více prostoru tomu, že jeden fotbalista kousl druhého fotbalistu, než tomu, že v Evropě bylo postříleno zase pár desítek lidí. Není to hrozné? Je to hrozné; ukazuje, že podstatné jsou pro nás především nové věci, ty staré či probíhající, ač stotisíckrát významnější, zajímavými být přestávají. I to ostatně pěkně vypovídá, jaká současná civilizace je.

Sabina Slonková, která před šesti měsíci přijala místo šéfredaktorky (stále ještě) nejčtenějšího seriózního deníku MF Dnes, v této pozici končí. Odchod byl ohlášen náhle a bez okamžitého vysvětlení či zdůvodnění, doprovázely jej jen obvyklé korporátní kecy, kdy si obě strany za všechno děkují a přejí do budoucna jen to dobré.

Pomalu letní nudu a čekání na mistrovství světa ve fotbale rozrušilo nečekané: v Olomouci měl dvě přednášky (jednu jazykovědnou, jednu politickou) Noam Chomsky a v té politické části pronesl větu, která zažehla salvu komentářů, ze kterých šlehal oheň a smrděla síra.

Dnešní úvaha dostává nebývale velký, až globálně geopolitický rozměr. To tu ještě nebylo. Autor tím chce dokázat, že podobně jako Tomio Okamura nemá nejmenší problém se vyjádřit naprosto ke všemu, čtenáři pak posoudí, komu to jde líp.

Jak to už na blocu bývá, když to, co mělo být psáno a čteno ve velkých médiích, tam nenajdu, musím si to napsat sám a doufat, že to bude čteno. Příběh „Tři policejní prezidenti“ vypadá jako další bizarní číslo z domácí politické manéže, ale je to přitom věc zásadní a podstatná. Zaslouží si proto maximální komentářovou pozornost a hlavně soustředění na to důležité. Nádavkem pak dostanete ještě jeden příběh navíc, tentokrát plný hrůzy.

Dobrý rok, se Zemanem na Hradě a Rusnokem ve Strakovce? S řadou korupčních skandálů, delší než kdykoli předtím? S médiemi přešlými do rukou domácích hodných kmotrů? Dělám si legraci?

Na výročí sametové revoluce se vyrojí komentáře a názory, typicky s víceméně převažujícím postojem. Ten letošní – kromě toho, že se vlastně ani moc neslavilo – byl v duchu „tak takhle jsme si to, když jsme cinkali klíči, nepředstavovali“. Když raději pominu, že naprostá většina z těch, která „cinkala klíči“, ve skutečnosti seděla zalezlá u televize a ven vyšla možná až okolo generální stávky, kdy bylo jasné, že je vyhráno, musím souhlasit s jedním. Ani já jsem si to takto nepředstavoval. Představoval jsem si, že to bude mnohem horší.