Chomsky – jako známý provokatér a člověk, pro něhož má diskuse smysl, jenom když je bojovná – z toho nepochybně musí být nadšen. Vždyť vlastně důležitější a zásadnější není ani to, co řekl (tedy ta jediná větička), ale to, co následovalo. A sled událostí – jeho přednáška a následné reakce – jsou ve skutečnosti výpovědí ne tak o Chomskym, ale o nás.

Kdo to vlastně je?

Je ještě dobré postřehnout, že zatímco před jeho návštěvou bylo jméno Chomsky známé odhadem 20% našinců, zatímco zbývají čtyři pětiny neměly tušení, po ní se to obrátilo – ovšem, díky oné větičce.

Noam Chomsky, kterému pomalu táhne na devadesát, je vědec židovského původu (jeho předkové pocházejí z Ukrajiny) v oblasti jazykovědy a filosofie, současně ale také politický aktivista s hodně ostrými až provokujícími názory. Ve vědeckých oborech, kde působí, patří mezi prominentní osobnosti – často se setkáme s tvrzením, že to je "největší žijící jazykovědec", což bych raději pominul, protože použití superlativů v oblasti vědy je hodně ošidné a je spíše lepší se jich úplně vyvarovat.

V oblasti politického aktivismu je naopak postavou velmi kontroverzní. Jeho postoje jsou označovány za silně levicové, nicméně i to je nutné upřesnit – spíše je v trvalé opozici vůči establishmentu v USA, kdy průběžně kritizuje jeho různé mocenské choutky, pokrytectví a měření dvojím metrem, je proti moci velkého kapitálu a zásadních finančních institucí, je obhájcem svobody projevu v maximalizovaném pojetí a ostrým protivníkem "státně-korporátního kapitalismu" (corporate state capitalism), který v USA zřetelně vidí.

Tolik jen ve zkratce; jistě by si to zasloužilo podrobnější rozbor, ale hlavní sdělení je, že to, že Chomsky je ostře proti současnému americkému politickému systému zdaleka neznamená, že by byl krajním levičákem v té poloze, v jaké máme tendenci si krajní levici představovat: jako komunisty stalinistického nebo post-stalinistického ražení. Chomsky byl naopak ostrým kritikem socialismu po sovětském způsobu; spíše je anarchistou než socialistou. Nicméně, nekamenujte mě za zkratkovité pojetí Chomskeho a raději zabrouzdejte na www.chomsky.info a udělejte si obrázek sami, jeho články jsou obvykle krátké a srozumitelné.

I když je na místě skepse vůči superlativům, je dobré citovat New York Times, deník země, kterou Chomsky nejvíce kritizoval:
"Soudíme-li podle intenzity, rozsahu, novátorství a vlivu jeho myšlenek, je Noam Chomsky nejdůležitějším žijícím intelektuálem".

Co řekl a co z toho média udělala

Daleko od Prahy za horami, které nepřejedeš, za hlubokými řekami, které nepřebrodíš, za silnicí, po které se nedá jet a dokonce bez vlastního letiště leží město Olomouc. I ono uspořádalo konferenci, na kterou dorazil kdekdo, jenom ne novináři z Prahy. A vystupoval tam také Noam Chomsky. Této konference se podle všeho zúčastnil jen korespondent ČTK a ten vypustil do světa agenturní zprávu, dle které Chomsky prohlásil (mimo jiné):
- že východoevropští disidenti v porovnání například s latinskoamerickými nijak výjímečně netrpěli (a přesto si v sobě utvrdili pocit, že výjímeční jsou)
- že východoevropští disidenti byli (západními velmocemi) silně podporováni, že tedy měli v tomto smyslu v zemích východní Evropy privilegované postavení

Z Chomskyho vystoupení v Olomouci je k dispozici hodinu a půl trvající (a zajímavé, probírá spoustu dalších podstatných témat, nic z toho ale nebylo publikováno) video na YouTube, zatím bez překladu. Zmíněnou disidentskou problematiku jsem tam nenašel, bylo tedy zřejmě v některé z jeho dalších přednášek. Nelze tedy ani posoudit, zda překlad ČTK je přesný, v jakém kontextu to bylo ještě řečeno, a co dalšího důležitého Chomsky na přednášce řekl, avšak zde přítomného zapisovače z četky to evidentně nezaujalo, takže to nevíme ani my.

Co následovalo? Ostatní média převzala zprávu ČTK (jak je ostatně odkázáno na jejich článcích k tématu), nikdo z dalších novinářů na konferenci přítomen nebyl, což je samo o sobě neskutečné křupanství, ale podle svého zvyku ji všelijak upravila – a to tak, že původní Chomskyho výroky zcela zkreslila. Jmenovitě:
"Východoevropští disidenti moc netrpěli" (Lidové Noviny, též doslova i Aktualne.cz a Novinky.cz)
"Východoevropští disidenti byli privilegovaní a tolik netrpěli" (Ihned.cz)

"Disidenti moc netrpěli" (Týden)
"Východoevropští disidenti vlastně moc netrpěli" (iDnes.cz, všimněte si toho iniciativně vloženého vlastně)

"Chomsky řekl, že se tu tolik za komunistů netrpělo" (Jan Jandourek, Reflex – tady je vidět, jak postupně přetlumočení z četky žije v ústech dalších novinářů novými metamorfózami)

Takovýto významový posun, na kterém se navíc v téměř totožných formulacích (až podezřele) shodla hlavní domácí média, je neodpustitelným selháním novin a vydavatelů. Pokud to není jasné, zkusím to ilustrovat na méně náročném příkladě:

- Řeknu, že "v porovnání s bílou je žlutá docela tmavá barva".

- Noviny napíší, že "Hlavenka řekl, že žlutá je hodně tmavá barva".

Logicky budu za úplného blbce, a pokud to použil na nějakém politickém či lidskoprávním příkladě, bude mě spíláno hůř než vrahovi.

Je také dobré zmínit, že uvedený názor Chomsky zastává dlouhodobě a několikrát jej už prezentoval. Bohužel pro málo informované české novináře to byl, jak vidno "výrok století", který si zasloužil otvíráky.

Neuctivé, ale k otevření diskuse a reflexi skvělé

Chomskyho tvrzení bylo zajisté dosti neuctivé a nepochybně politicky nekorektní, ale je to celý Chomsky – nic jiného se od něj nedalo čekat. Přesně takové odstartování bojovné diskuse je pro něj typické, a nepochybně to řekl zcela záměrně, protože domácí disidentský diskurs dobře zná. Téma otevírá, u nás možná poprvé takto silně a veřejně, následující otázky:

- Jací vlastně byli odpůrci opresivních režimů jinde na světě, typicky v Latinské Americe? Víme o nich vůbec něco?

- Jaký je dnešní osud a dnešní hodnocení těchto lidí (často mrtvých, postřílených nebo umučených tamními režimy)?

- Má smysl srovnávat disidenty tam a jinde? Není poněkud hloupé dělat nějaké disidentské hitparády a vyhodnocovat, kdo trpěl víc a kdo míň?

- Skutečně je namístě říkat, že východoevropští disidenti měli nějaká "privilegia", i například ve srovnání s latinskoamerickými?

- Neměří se zde maličko dvojím metrem u odpůrců levicových režimů a odpůrců režimů pravicových (v důsledcích ale stejně opresivních – viz typické vojenské či ultrapravičácké diktatury právě v Latinské Americe?)

Není cílem této poznámky na Chomskym nadhozené otázky rozsáhle odpovídat, protože nejlépe věci poslouží, když si každý tuto problematiku nastuduje sám. Ale aspoň pár vět k nalákání na zkoumání a diskusi. Počet politických obětí (tj. obětí režimních perzekucí) v Latinské Americe mezi roky 1960-1990 zdaleka převýšil počet podobných obětí v tzv. sovětském bloku, tedy v SSSR a jeho satelitech. Týden po zhroucení berlínské zdi salvadorský režim jen tak mimochodem postavil ke zdi a odstřelil šest svých odpůrců, většinou kněží. A co je možná nejsmutnější, tyto oběti dnes nejsou západním světem ani v nejmenším tak uznávány jako podobné oběti v ruském bloku.

Má smysl dělat nějakou hitparádu disidentů? Určitě ne. Ale lidský život či lidské utrpení jsou hodnotami naprosto univerzálními. Umučený člověk je stejný ztracený život, ať nesl jméno Jerzy Popieluszko, katolický kněz z Wloclawku, nebo je to kterýkoli z 30 000 bezejmenných padlých za argentinské „špinavé války“ na konci sedmdesátých let. Takže přinejmenším stojí za to si uvědomit, že odpůrci režimu netrpěli jen v sovětském bloku, ale i jinde, a tam jim nikdo pomníky nestaví.

Zajímavá je pak dále otázka oné "privilegovanosti": zde (na rozdíl od prvního tvrzení, které je – přiznejme si – do písmene pravdivé), Chomsky přehání. O privilegovanost východoevropského disentu se asi nedá moc hovořit, spíše je na místě říci, že i díky (jinak spíš bezzubé) politice détente, tedy takzvaného uvolňování napětí, se musely bolševické satelity začít aspoň jakoby tvářit vlídně a přestat svoje odpůrce vysloveně masakrovat. Navíc se v rámci této politiky nevyhnuly podpisu tzv. helsinské deklarace, notabene když konferenci iniciovaly; v ní se zavazují mimo jiné i k dodržování lidských práv. Ta samozřejmě nedodržovaly, ale vyslovený a masový teror vůči vlastním občanům trochu ustal a změnil se spíše v odpornou a neustávající psychickou šikanu.

Jak se pravice nenaučila diskutovat

Vedle zpotvoření Chomskyho výroků v novinách se objevily další názory, které jsou právě tak významné. V čele žebříčku je  Alexandr Vondra, který Chomskyho označil za „nešťastníka“, jeho výroky za „kecy“ a uvedl mnohokrát vyvrácenou lež (že Chomsky obhajoval Pol Potovu genocidu v Kambodži). Vondra dále kritizoval Chomskyhoantisemitské a protikapitalistické postoje, k čemuž lze do pěkného kontrastu dát větu izraelského (!) deníku Haaretz:

"Je těžké si představit jakoukoli zemi na světě, která by se necítila poctěna, že ji navštívil Chomsky".

Do pozice občanského aktivisty se pak nastylizoval Ivan Langer: "Protestuji a nesouhlasím s tím, co zaznělo na půdě mé alma mater! Jsem zklamaný z mlčení přítomných akademiků! Jsem zvědavý, co budou - nyní - adorující a mlčící pedagogové a akademičtí funkcionáři Univerzity Palackého říkat svým studentům 17.listopadu 2014? Že listopad 1989 byla buržoazní kontrarevoluce?!"

Potřetí Vondra: "Bude-li svět kecům takových lidí znovu obdivně naslouchat, skončí to znovu v koncentráku nebo v gulagu"

A ještě to zakončíme komentářem (jestli toto slovo vůbec lze použít) Václava Vlka staršího na Neviditelném psovi, který Chomskyho nazval pro jistotu hned vředem, týpkem, fanatickým marxistou, obdivovatele totalit, duševním nacistou, kavárenským komunistou a naprostým idiotem.

Povšiml jsem si už několikrát neschopnosti lidí, kteří se v Čechách hlásí k pravici, vést jakoukoli diskusi. Přečtete-li si celá vyjádření Vondry, Langera nebo Vlka, nenaleznete tam o moc více než uvedené nadávky. Nenaleznete tam žádnou argumentaci a žádnou polemiku, žádný pokus o vyvracení názorů Chomskyho. Vedl jsem v tomto duchu diskusi s jedním vysoce postaveným členem ODS na brněnsku (jinak ale celkem normálním a ne zlým člověkem), který Chomskyho označoval za hlupáka, a když jsem jej poprosil, aby toto tvrzení nějak vyargumentoval, dokázal či zdůvodnil, dostalo se mně velmi příznačné odpovědi: "To nemám potřebu nějak dokazovat, protože to je jasné."

Dejme u toho do kontrastu výše uvedené hodnocení izraelského listu Haarec; Chomsky je ostrým kritikem Izraele (nikoli "jako takového", ale za jeho postup na palestinských územích), ale argumentuje. Říká, proč si to myslí a kam dle něho takový postup vede. Izraelští s ním nesouhlasí a argumentují, říkají, proč s ním nesouhlasí, zdůvodňují to. Navzájem, ač názoroví odpurci, si jeden druhého váží a uznávají se.

Odpor vést diskusi s názorovým oponentem je pro českou pravici jednak typický a jednak sebevražedný. Vnímám jejich (sebe)stylizaci následovně: my jsme pravice, ti ostatní jsou levice. Levice jsou komunisti. S komunisty není třeba diskutovat, protože historicky se už dostatečně zdiskreditovali, to každý ví.

Slabiny tohoto postoje jsou evidentní, ten hlavní je, že z množiny "těch ostatních" je opravdových komunistů jen skupinka. Názorových směrů – legitimních, více rozumných, méně rozumných, alternativních, zajímavých – jsou desítky. Pravice je však neuznává jako hodné jediného pohledu, natož tak diskuse. 
(Zde jistě nepěkně zevšeobecňuji, ale budu vděčný za každého pravicového intelektuála, který je schopen kritického myšlení a otevřené diskuse. Ukažte mě ho!).

Domácí pravice pomalu driftuje na okraj politické scény. Jednou z příčin jistě je "zkmotrovatění" české politiky, na kterém má velkou zásluhu a nyní se jí to vrací. Další ale je její ideologická zabedněnost a zarytost, vinou které přestává být pro voliče zajímavá, zejména pro mladé. Koryfejem přístupu "nediskutuji, jen říkám svoje teze" byl samozřejmě Václav Klaus, který do své domovské strany zasel smrtelné sémě. Podobně nulovou ochotu k diskusi mají i Svobodní (ostatně Petr Mach je byvší oddaný Klausův učedník), a proto budou mít vždy jen několikaprocentní tvrdé jádro a nic víc, pokud se nezmění.

Kšá potvoro! Naše disidenty si popliveme sami!

Představte si, že předestřu následující nepěkné věty: Češi jsou špinavější než Němci. Češi smrdí víc než Němci. Češi jsou hloupější než Němci. Když je pronese našinec, může dostat trochu vyhubováno, nejsou to ostatně moc pěkné věty a řečené taky jen tak bez dokazování. Představme si ale, kdyby to o nás veřejně řekl někdo jiný – třeba Němec! To by bylo pomalu na husitskou spanilou jízdu do Braniborska.

Václav Klaus kdysi řekl, že o pád komunismu v ČR se nezasloužili disidenti, ale odvážný český národ svou pasivní rezistencí, tedy zejména tím, že moc nemakal, odvážně chodil do hospod chlastat pivo a odvážně jezdil opékat špekáčky na chalupy. Toto tvrzení, které je tak nepravdivé, jak je nehorázné, vyvolalo jen drobné pozdvižení obočí. Pokud ale přijede cizák, notabene Žid a řekne o nás něco, co je sice taky nepěkné, ale pravdivé, následuje proud invektiv. Jedeš pryč, cizáku! Svoje disidenty si dokážeme pokálet sami!

Proč mít svého Chomskyho

Protože ukáže na naši malost, provinčnost, neznalost světa, neschopnost vyjít mentálně z české kotliny. Protože ukáže na naši neschopnost a neochotu diskutovat, zejména s člověkem, s jehož názory ostře nesouhlasíme; ukáže, že diskusi nahradíme nadávkami a říkáme tomu sdělení názoru. Protože ukáže, jak široká škála názorů a pohledů na věci může být. Protože ukáže, jak strašlivě nám chybí jedna z nejcennějších vlastností člověka – schopnost kriticky myslet.

Chomsky ve svých tvrzeních – ne každý bude ochotný se zakousat do angličtiny, zde je něco v češtině – často velmi silně zveličuje, zavádí, předkládá jednostranné argumenty, nehodnotí pohledem nestranného intelektuála, ale zaujatého aktivisty. Je dost věcí, které se mu dají vytknout poměrně snadno: například to, že nemá cit pro základní rozdíl mezi svobodnými zeměmi, kde panuje demokracie s chybami, a mezi zeměmi totalitními, které jsou chybou samy o sobě. Jedovatě lze podotknout, že v zemi, kterou padesát let ostře kritizuje, je profesorem - dříve řádným, dnes čestným - na jedné z nejprestižnějších univerzit (ta univerzita je státní, prosím), zatímco v zemích, ke kterým je o poznání tolerantnější, by měl již padesát let uříznutou hlavu.

Chomského názory jsou pro každého správného diskutéra doslova výzvou a zvoláním Do zbraně!: vyrazit protiargumentovat, nalézat slabá místa, upozorňovat na ně, obrátit jednostranná tvrzení opačným směrem. Není to dokonce ani moc těžké. A je zbytečné dodávat, že Chomsky se debatám s názorovými oponenty nevyhýbá a rád je vyhledává – toto je docela pro labužníky, též zde. Na YouTube najdete stovky Chomskyho diskusí a vystoupení – kolik je jich tam od Saši Vondry?

Zrodí i Česko někdy svého Chomskyho, nejlépe z pravicově myslící části spektra?

                                                                                    Článek původně vyšel na webu Bloc.cz