David Vetter se narodil 21. září 1971 v Texas Children's Hospital v Houstonu. Už po dvaceti vteřinách kontaktu s okolním světem byl kvůli těžké kombinované imunodeficienci (SCID) umístěn do sterilní plastové komory. Tato nemoc oslabuje imunitní systém natolik, že i běžná infekce může být smrtelná. Jeho rodiče, Carol Ann a David J. Vetter, už dříve přišli o syna, který se narodil se stejnou diagnózou a zemřel v kojeneckém věku. Lékaři Carol Ann varovali, že pokud opět čeká chlapce, existuje padesátiprocentní riziko, že i on bude nemocný. Vetterovi i přesto odmítli potrat.

Lékaři věřili, že by David mohl SCID do dvou let věku přerůst. Místo toho však strávil celý život ve sterilních „bublinách“, tedy izolačních komorách navržených inženýry z NASA. Ty byly umístěny jak v nemocnici, tak později i v rodinném domě. Všechno, co k Davidovi proniklo – jídlo, voda, oblečení – muselo být sterilizováno, často i několik dní předem. Aby mohl udržovat kontakt se světem, měl v bublině televizi, knihy a dokonce i hernu. V bublině se učil, vzdělával se a držel krok s dětmi svého věku. Ošetřující tým v nemocnici čítal třicet osob, které po dlouhých úvahách dospěly k závěru, že jeho život v bublině je eticky přijatelný a smysluplný.

zdroj: Profimedia.cz

Skafandr, naděje a tragický konec

Ve věku šesti let mu NASA navrhla speciální skafandr, díky němuž mohl poprvé v životě vyjít ven a hrát si mimo bublinu. Aby se do něj dostal, musel David prolézt izolovaným tunelem, a celý proces zahrnoval složitý systém 24 kroků přípravy a 28 kroků oblékání. I přesto byl tento moment pro něj i jeho rodinu výjimečný – 29. července 1977 mohla Carol Ann poprvé svého syna obejmout. V roce 1983 se lékaři dozvěděli o nové metodě transplantace kostní dřeně, která umožňovala zákrok i bez naprosté genetické shody mezi dárcem a příjemcem. Vetterovi souhlasili, že to zkusí. Dárcem byla Davidova sestra Katherine. Před zákrokem s ním mluvil jeho dlouholetý lékař William Shearer, který se o Davida staral po celý život.

David podstoupil transplantaci 21. října 1983 s nadějí, že jeho tělo začne tvořit protilátky a on bude moci jednou žít bez bubliny. Čtyři měsíce po zákroku však zemřel na lymfom, způsobený virem Epstein-Barrové, který se do jeho těla dostal právě skrze darovanou kostní dřeň – tehdejší testy virus nedokázaly odhalit. David opustil svou bublinu 7. února 1984. Zemřel o 15 dní později, ve věku 12 let. Jeho příběh inspiroval řadu filmů, knih i televizních pořadů. V roce 1990 byla v Texasu otevřena škola nesoucí jeho jméno a alergologická a imunologická klinika Texas Children's Hospital založila David Center – centrum zaměřené na výzkum, diagnostiku a léčbu imunitních poruch. Dnes žijí děti se SCID díky pokroku v medicíně běžné a plnohodnotné životy. Jedna z experimentálních terapií, která jim tuto možnost dala, byla částečně možná díky Davidovým krevním buňkám. Příběh chlapce v bublině tak navzdory tragickému konci pomohl zachránit životy dalších.