Napříč naší zemí jsou bohužel nejrozšířenější dva krajní politické názory, jejichž zastánci jsou hluboce přesvědčeni o tom, že zastánce toho opačného je naprostý idiot. A ani jednim se nelze divit: Jedna z těchto skupin je totiž, když to zestručníme, pro nekonečný pokrok, bezohlednou svobodu trhu a jednotlivce a drancování už dávno zdrancované planety. Druhá je zase pro sociální spravedlnost a rovnost, ale vůbec ji nevadí, že ti, kdo je mají prosazovat, jsou čistokrevní egoisté, předvádějící to dnes a denně na veřejnosti, a nějaká rovnost je ve skutečnosti vůbec nezajímá — kdyby si totiž byli s ostatními rovni, těžko by si pak na něčem svá ega mohli tak masírovat. 

Jsme ale skutečně, hluboce, tak hloupě rozdělení? Není to spíš jen rozdělení povrchní a zároveň velmi výhodné pro ony strany, kterým dnes, aby byly populární, stačí zakřičet, že ta druhá strana je plná idiotů?

Všude ve světě se přitom ukazuje, že ani jedním směrem — zcela vpravo ani zcela vlevo — cesta nevede. Kde je u vlády nekompromisní levice, většinou se demokracie zvrhne v diktátorství. A kde vítězí naprostý liberalismus ve všem a za všech okolností, bez společných morálních hodnot a soucitu s ostatními, končívá to přinejmenším velkou ekonomickou krizí, pokud ne občanskou válkou, jelikož většina majetku obvykle putuje mocným firmám, které nejsou ve výsledku o nic lepší, než socialističtí diktátoři.

 Proto je nejlepší cestou — jako už tolikrát a v tolika věcech — ta zlatá střední. Ano, chtějme veškerou svobodu podnikání a trhu, ale řekněme si, že pokud je někde park nebo les, který má sloužit všem, včetně našich prapravnuků, tak tam prostě bude park nebo les a ne další nákupní středisko nebo kanceláře obrovské firmy. Stejně tak si řekněme, že bohaté a úspěšné lidi potřebujeme, protože prospívají všeobecnému blahobytu. Měli bychom si jich vážit. Ale na druhou stranu, pokud někdo vydělává 8 tisíc měsíčně, i když je zaměstnaný na plný úvazek, a někomu jinému přistává ročně na kontě tolik miliard, že tak nějak přesně neví, co s nimi, tak by měl platit vyšší daně, aby ten, kdo vydělává 8 tisíc, mohl vydělávat alespoň lidských 15. Pak jsou oba spokojeni — chudý bohatému tolik nezávidí, protože už není tolik chudý, aby ho to tolik trápilo (ostatně alespoň nemá starosti s tím, jak peníze utratit nebo jak si je uchránit), a bohatý má jednak pocit, že si ho chudý za jeho štědrost váží, a jednak se nemusí tolik obávat, že mu chudý ze závisti jednou nepěkně zavaří.

Pojďme tedy zapřemýšlet, zda by v těchto volbách nestálo za to volit něco na způsob středových stran. Nemáme konec konců moc co ztratit. Volby budou za necelé dva měsíce a do té doby už toho se systémem jako takovým moc neuděláme. Takže nám teď zbývá vybírat z toho, co je. Já nevím, která ze středových stran je nejlepší, to už si musí každý uvážit sám. Ani si nejsem tak jistý, která z nich je populistická a která to myslí vážně. Ale jak říkám, nemáme co ztratit. Pojďme každý o něco ustoupit ze svých požadavků, které začínají být sobě navzájem i sobě samým nebezpečné, a pojďme zkusit volit nějakou zlatou střední cestu. Třeba bude výsledek lepší, než si myslíme (ano a taky odmítám, aby politické strany natolik zasahovaly do českého jazyka, že člověk nemůže napsat tuto větu bez toho, že by se člověku jedna konkrétní strana vybavila).