Ještě před několika lety soudy rozhodovaly pouze s malými výjimkami, při svěřování dětí do péče po rozvodu manželů, ve prospěch matky. Nyní se situace změnila, navíc přišla i možnost takzvané střídavé péče, za kterou vy bojujete a perete se o ni ve vašem osobním životě. Jaké důvody vás k tomu vedly a vedou?

Především není pravdou, že možnost střídavé péče přišla až nyní. V zákoně ji máme už od roku 1998, tedy 17 let. Za celou tu dobu však soudy nedokázaly změnit svůj přístup. Stále staví rodiče proti sobě a nutí je bojovat o výlučnou výchovu, kterou logicky může získat jen jeden z nich (a většinou je vítěz předem dán). Druhého pak odsoudí do role pouhého "stykače", který smí mít s dítětem jen občas tzv. styk.

Vylučovat jednoho rodiče z péče o dítě je ale v rozporu s Listinou základních práv a svobod i s Úmluvou o právech dítěte. Soudy by měly uznávat přirozené právo obou rodičů pečovat o své děti a řešit případně jen to, jak se výchova mezi ně rozvrhne. Pak se i jejich spor přenese z vyhrocené pozice "buď – anebo" více k věcným otázkám: Jak rozdělit péči, aby to co nejlépe vyhovovalo dítěti i rodičům?

To je ale velmi těžký úkol. Pro co nejsprávnější rozhodnutí je též potřeba hodně informací – ideálně z obou stran.

Podle nové občanského zákoníku už soudy nemají ale určovat, "komu bude dítě svěřeno do výchovy", ale "jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat". Od loňského roku i Ústavní soud důrazně říká: nejlepším zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Obecné soudy si však z nálezů Ústavního soudu i z práv dětí a rodičů stále dělají, slušně řečeno, dobrý den. Není tedy bohužel pravdou ani to, že by se situace dnes nějak změnila.

Seriózní výzkumy přitom ukazují, že děti, kterým i po rozvodu zůstane péči obou rodičů, jsou významně lépe adaptovány ve všech ukazatelích - tělesné a duševní zdraví, rodinné vztahy, behaviorální a emoční adaptace, sebeúcta - než děti v péči jen jednoho rodiče. Jejich adaptace se dokonce neliší od dětí v úplných rodinách. Naopak děti vyrůstající bez otce statisticky mnohem častěji páchají sebevraždy, utíkají z domova, trpí poruchami chování, nedokončí školu, upadají do závislosti na drogách, končí v polepšovnách a ve vězení. Je třeba si konečně přiznat, k čemu vede podpora samoživitelek.

Někteří psychologové však poukazují na to, že střídavá péče není pro vývoj dítěte vždy žádoucí a může mu spíše ublížit. Jste ochotný přemýšlet i o tomto pohledu? A případně se mu i podvolit, pokud by to bylo v zájmu dítěte?

Jsem ochotný přemýšlet o každém odůvodněném pohledu. Bohužel však ze strany odpůrců péče obou rodičů přicházejí převážně manipulativní argumenty. Často jde o předhazování problémů, které nevznikly střídavou výchovou, ale souvisejí se samotným rozchodem rodičů. Například konflikty mezi nimi. Nebo ono neustále omílané "pendlování" dítěte. Přitom dítě, které chodí za druhým rodičem jen na tzv. styk, "pendluje" také a někdy i častěji. Nebo mýtus "jednoho domova". Proč by dítě nemohlo v pohodě pobývat na dvou stálých místech? Budeme to zakazovat i dětem, které jsou přes týden ve městě a o víkendech na chalupě?

Na co jsem ale vysloveně alergický, je ohánění se "zájmem dítěte". To je tak gumový pojem, že si za něj odpůrci péče obou rodičů dosazují, co se jim zrovna hodí. Zdůrazňují třeba, aby dítě nestřídalo zájmové kroužky, ovšem tomu klidně obětují ztrátu jednoho rodiče a poloviny rodinných vazeb - na prarodiče a další příbuzné.

Ale zájmy dětí argumentují i mnozí odborníci, kteří se problematikou dlouhá léta zabývají…

Přemýšlel jsem, proč takovou "argumentaci" používají i jistí psychologové. U některých jsem poznal, že jde o zjevnou předpojatost. Podle nich prostě "dítě patří matce" a hotovo. Přestože vědecké výzkumy říkají, že oba rodiče jsou schopni pečovat stejně dobře, dokonce i o malé děti. Část psychologů je pak finančně motivovaná na současném systému, na bojích rodičů o výlučnou péči. Soudy jim za slušnou odměnu zadávají zpracovat znalecké posudky. V nich pak kádrují rodiče, kteří předtím své děti roky vychovávali, zda je smějí vychovávat i nadále.

Metody, které k tomu používají, zavánějící novodobým šarlatánstvím, například různé výklady obrázků. Sami psychologové by přitom někdy potřebovali odbornou pomoc. Jeroným Klimeš přiznává obrovské trauma ze svého vlastního rozchodu, hovoří o fantazijních postavách, které mu prý dělaly v hlavě "cvokhaus". Dnes tento člověk se vší vážností doporučuje rodičům, aby na své děti zapomněli a pořídili si nové.

Vzhledem k intenzitě, kterou se problematice věnujete, porovnával jste si poznatky a zkušenosti soudců českých třeba s některými soudci v zahraničí? Pokud ano, v čem zásadním (pokud vůbec) se podle vás, naše legislativa či justice odlišuje od toho, jak se řeší výchova výživa dětí za našimi hranicemi?

Uvědomme si, že rozvodovost byla dříve marginálním problémem, postihujícím většinou jen asociální typy lidí. Otázka, kdo z rodičů je aspoň trochu způsobilý se postarat o děti, byla legitimní. Avšak v posledních desetiletích se rozvody bohužel staly masovou záležitostí v běžné evropské populaci. Rozvádějící se rodiče jsou tedy oba v zásadě normální a není třeba děti o jednoho z nich připravovat. Některé země se s tímto posunem vyrovnaly lépe, některé hůře. Obecně by se dalo říci, že vyspělejší státy mají větší rozvodovost, která ovšem vedla k tomu, že začaly být i více chráněné rodinné vazby mezi dětmi a oběma rodiči.

Příkladem může být Cochemský model v Německu. Snaží se zachovávat dětem oba rodiče a vést otce i matku k odpovědnosti. Komunikace není jako u našich soudů podmínkou péče obou rodičů, ale jejím výsledkem. Ti, kdo dohodu o rozdělení péče sabotují, jsou sankcionováni. Úspěchy jsou skutečně ohromující. Zatím se téměř vždy rodiče na společné výchově dohodli, třeba i za pomoci odborníků. Soud pouze dohodu schválil a nemusel o do rozdělení péče sám zasahovat.

Naše legislativa i toto umožňuje, velký problém je však v praxi soudů. Ale o tom už jsem hovořil. Snad tedy ještě zmíním jednu otázku, z níž také plynou mnohé spory a problémy, a tou je výpočet výživného. V západních zemích (Německo, Rakousko, Francie) mají doporučené tabulky, podle nichž se výživné stanovuje. Má také svou horní hranici, protože od určité výše už neslouží ani tak dítěti, jako spíše rodiči, který alimenty inkasuje. Zároveň platí, že povinnému rodiči musí zbýt určité životní minimum (v Rakousku dokonce cca 700 EUR), jinak výživné neplatí. U nás bohužel žádná jasná a spravedlivá pravidla pro určování výživného nemáme.

V poslední době - i v souvislosti s případem české matky Evy Michalákové, se hodně hovoří také o odebírání dětí z rodin. Norsko je dokonce mnohými Čechy, včetně politiků, napadáno za to, že s dětmi (hlavně emigrantů či přistěhovalců), hraje velice přísnou a nelidskou hru. Jaký vy sám máte na celu kauzu názor?

Do přístupu evropských zemí k rodině a rodinným vazbám se více či méně promítají dvě nebezpečné ideologie. První z nich je socialismus, podle něhož děti patří státu. Ten určuje, jak mají být děti vychovávány, rodiče všemožně kontroluje a pokud nepostupují "správně", děti jim odebírá. Druhou takovou ideologií je radikální feminismus neboli feminacismus, podle něhož děti patří matce. Otcové jsou od potomků různými postupy segregováni, včetně obviňování z domácího násilí a zneužívání, podporuje se již početí dětí bez otce, a tak dále.

V Norsku z těchto dvou ideologií výrazně vítězí socialismus. V oblasti rodičovské rovnoprávnosti bychom si z této země naopak mohli brát příklad. Výsledkem tedy je, že norský stát intenzivně uplatňuje svá přebujelá práva k dětem, což fatálně dopadá na otce i na matku Michalákovou. Byl ale někdo z nich obviněn z nějakého trestného činu? Nikoliv. Odebrání potomků je postaveno na důkazech typu výpovědí pěstounů o tom, že děti údajně něco říkaly...

No možná, že naše veřejnost jen nezná úplnou pravdu…

Vždyť dokonce ani fotografie, které u nás s velkou slávou zveřejnil jistý server, nesvědčí o žádném týrání nebo pohlavním zneužívání. Spíše o přecitlivělosti některých lidí, prudérnosti a odpoutání se od přirozenosti. Dnes považují za nechutné, aby dítě běhalo kolem dospělého sedícího na záchodě. V pozdním stáří budou pak možná potřebovat utřít zadek, ale jejich děti to odmítnou, protože se naučily, že je to nechutné.

Jsem přesvědčený, že stát by měl zásahy do rodin minimalizovat, omezit je na ochranu dětí před prokazatelným týráním, ale jinak rodinné vazby všemožně chránit. Sympatizuji proto s bojem paní Michalákové. Už proto, že různé záminky pro odstavení rodičů od dětí znám z případů mnoha českých otců. Nikdo není ideální a kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Děti ale potřebují své rodiče, kteří je mají rádi, i když nejsou dokonalí.

zdroj: Parlamentnilisty.cz