V západoafrické Burkině Faso se začátkem října zvedla vlna nevole proti tehdejšímu prezidentovi Blaisemu Compaorému. Nepokoje se rychle rozšířily do všech velkých aglomerací včetně hlavního města Ouagadougou.

Compaoré naštval lid pokusem o přepsání ústavy tak, aby mohl kandidovat i v nadcházejících volbách a prodloužit tak svůj mandát. Po masivních protestech bych donucen po 27 letech v čele země rezignovat a dokonce prchnout do sousedního Pobřeží Slonoviny. V zemi zavládl chaos.

Krize, která se dala předvídat

Compaoré se k moci dostal při převratu převratu v roce 1987. Násilně odstranil tehdejšího prezidenta a revolucionáře Thomase Sankaru, kterému se přezdívalo "Africký Che Guevara".

Po dobu výkonu svého (později demokratického) mandátu však Compaoré neplatil za diktátora ve smyslu libyjského Muammara Kaddáfího. Burkinu Faso ekonomicky i politicky stabilizoval a působil dokonce jako vyjednavač v mírových procesech v okolních afrických státech. Vzrůstající autoritativní přístup a globální vlna politické emancipace však v obyvatelích země vyvolaly hněv. Burkiňané přestali Compaorého správu tolerovat.

První větší vlnu nepokojů Burkina Faso zaznamenala loni na jaře. Místní obyvatele vyprovokoval k protestům růst cen základních potravin a nedostatek služeb. Neklidnou situaci rozohnilo oznámení prezidenta o přepsání článku 37 ústavy, který omezuje prezidentský mandát na dvě volební období.

Poprvé s tímto nápadem přišel v lednu 2014. Bývalý prezident země Ouédraogo donutil opoziční i vládní frakce usednout k jednacímu stolu a nakonec se podařilo přepsání ústavy oddálit. V říjnu letošního roku ale Compaoré své mocenské snahy obnovil.

Burkiňané zaplavili ulice všech velkých měst, v metropoli dokonce zapálili budovu parlamentu. Compaoré rozpustil svůj kabinet, vyhlásil výjimečný stav a demonstrantům přislíbil svobodné volby do dvanácti měsíců. Přestože oznámil, že v nich kandidovat nebude, poslední vlnu protestů neustál a s pomoci Francie na konci října uprchl do sousedního Pobřeží Slonoviny, kde mu tamní prezident Outtara poskytl azyl.

Z chaosu ke stabilitě za dva týdny

Dle platné ústavy měl správu nad zemí automaticky převzít předseda parlamentu. Nestalo se tak a prozatímní vlády se chopil generál Honoré Nabéré Traoré. Zároveň se však za hlavu Burkiny prohlásil plukovník Yacouba Isaac Zida, který získal jednohlasnou podporu armádních špiček. Občané země vládu armády odmítli a Burkině tak hrozil chaos a rozbroje mezi znesvářenými armádními frakcemi, parlamentem a demonstranty.

Mezinárodní společenství společně s Africkou unií (AU) a Hospodářským společenstvím západoafrických států (ECOWAS) na neklidnou situaci obratem reagovalo výzvou k návratu ke standardní vládě. Plukovník Zida dostal dvoutýdenní ultimátum na předání moci civilním složkám. Tento požadavek se zpočátku jevil jako přání na míle vzdálené realitě. Armády se zpravidla moci jen tak nevzdávají. Jenže Burkina překvapila, všechny strany okamžitě usedly ke kulatému stolu. Ve vyjednávání se navíc angažovaly špičky okolních zemí.

Na letišti v Ouagadougou se následně uskutečnilo setkání prezidentů okolní Ghany, Senegalu a Nigérie s plukovníkem Zidou. V ghanské metropoli Accra jednal ECOWAS, který chtěl přispět k řešení nepokojné situace. Sérii debat dovršily rozhovory politických, civilních a armádních lídrů Burkiny Faso.

Výsledkem napjatých vyjednávání je všemi stranami podepsaná dohoda garantující návrat země k původnímu prezidentskému systému. Prezident jmenuje premiéra a následně vznikne 25členný vládní kabinet. Dosazenou hlavou státu se stal bývalý ministr zahraničí Michel Kafando. Navrhla ho armádní strana a měl by zemi dovést k volbách, které se budou konat v roce 2015. Nominantovi je však zakázáno v těchto volbách kandidovat. Předchází se tím riziku, že přechodné období využije k vytvoření mocenských struktur a následnému nedemokratickému vítězství ve volbách.

Lekce z Burkiny Faso

Řešení burkinské krize je bezprecedentním úspěchem diplomacie a práva, konflikt se podařilo zažehnat za rekordně krátký čas. Pro celý černý kontinent je tak Burkina nejen inspirací, ale především lekcí, byť možná varovnou.

Burkinské události ukazují, že se obyvatelé západní části černého kontinentu nehodlají podrobovat vůli vládních struktur, které ignorují platné zákony. Patrné také je, že vládnutí armády je v západoafrickém regionu již zřejmě tabu. Lidé chtějí standardní, demokraticky fungující systém, který zajistí bezpečnost a chod země.

Jasně se též ukazuje, že mezinárodní organizace nejsou alespoň v případě afrických zemí tak bezmocné, jak je tomu v jiných částech světa. 

Burkinu Faso teď čeká nelehký úkol spočívající ve vytvoření vlády jednoty. Obdobný problém znesvářených frakcí řešila v roce 2009 Guinea a v roce 2012 Mali. Obě země to uvrhlo do chaosu a v případě Mali vytvořilo podhoubí pro vytvoření afiliace Al-Káidy Boko Haram. Dosavadní konstruktivní průběh v Burkině však naznačuje, že by se dalším problémům mohla země vyhnout. 

Burkina Faso je navíc v klíčovým spojencem v boji proti terorismu. Společně s Mauretánií, Nigerem, Mali a Čadem patří mezi nejspolehlivější partnery Francie, která protiteroristické operace v regionu vede.

Africké jaro

Největší lekcí ze zažehnané krize je jasný signál směrem ke všem vládnoucím představitelům jiných afrických zemí. V nejbližších měsících vyprší prezidentský mandát hlavám Beninu, Burundi, Republice Kongo, Demokratické republice Kongo (DRC), Libérii, Rwandě, Sieře Leone a Tanzanii. Ústavy všech zmíněných zemí zakazují hlavám státu více než dva mandáty. 

Prezident Kabila (DRC) a prezident Nkurunziza (Burundi) přitom zvažují stejné ústavní změny, které dovedly Burkinu na pokraj chaosu. Soudě dle prohlubujícího se volání afrických národů po právu a demokracii a událostech v Burkině, nebudou občané daných dalších zemí s prodloužením prezidentského mandátu souhlasit.

V případě propuknutí nepokojů by mohlo dojít k enormní destabilizaci zemí napříč kontinentem, která by mohla vyústit v Africké jaro. Případné důsledky soupeření politických frakcí a armádních struktur by do chaosu a utrpení uvrhly stovky milionů Afričanů, kteří už tak čelí enormním životním nesnázím.