"To jsem v životě neslyšel," reagoval popuzeně Okamura na to, že první tři jména na kandidátkách musela platit předem dané sumy do stranické pokladny.

Pohled do povinně zveřejněného seznamu dárců za rok 2017 ale ukazuje zjevný mustr, podle něhož se v SPD přinejmenším před posledními parlamentními volbami postupovalo.

Kdo byl na kandidátce první, poslal svému hnutí vždy 100 tisíc korun, včetně samotného Tomia Okamury. Kandidáti na druhém místě posílali 50 tisíc, tam, kde byla pravděpodobnost zvolení vyšší (třeba v Moravskoslezském kraji či ve Středočeském kraji, kde kandidoval z prvního místa Okamura), to bylo 75 tisíc.

Třetí v pořadí musel platit 25 tisíc korun (v Praze, kde naopak šance na úspěch SPD nebyla tak velká, zaplatila trojka kandidátky 20 tisíc Kč).

Kdo má, může jít výše 

Informace o poměrech v SPD postupně začali zveřejňovat bývalí členové hnutí – ať již ti, co odešli sami, nebo ti, co byli vyloučeni.

Taxy za pořadí na kandidátkách otevřeně potvrzuje Ctibor Čepička, který vloni usiloval o zvolení do parlamentu z druhého místa v kraji Vysočina, a zaplatil proto již zmíněných padesát tisíc.

Dary členů | zdroj: Hlídací Pes

"Dary prvních dvou až tří lidí na kandidátce byly stanoveny předsednictvem, čili dotyční je museli uhradit. Nevím o nikom, kdo by odmítl zaplatit," odpověděl na dotaz HlídacíPes.org.

"Jelikož se o platbách se vědělo před ustanovením kandidátek, tak kdo nechtěl zaplatit, prostě na daných místech nemohl být a nekandidoval na ně," dodal.

Čepička se s SPD nedávno rozešel kvůli sporům v krajské organizaci na Vysočině, které vyústily ve vyloučení několika členů.

Právě tím, že se zhrzení bývalí členové hnutí snaží nyní SPD pošpinit, Okamura vysvětluje informace, že se za posty na kandidátkách musí platit.

Na české politické scéně přitom nejde o nic nového ani nevídaného. O povinných taxách pro kandidáty na volitelných místech se v průběhu let opakovaně mluvilo i v ODS či ČSSD. I v hnutí ANO je nepsané pravidlo, že se stranické příspěvky očekávají – zejména tam, kde se kandidát ocitne na volitelném místě.

Takto například přispěli do pokladnice ANO statisícovými částkami Patrik Nacher (původně jednička pro volby v hlavním městě Praze, později sesazený Andrejem Babišem na druhé místo kandidátky), poslankyně a na krátký čas ministryně spravedlnosti Taťáňa Malá či předseda poslanecké sněmovny Radek Vondráček.

"Pozici si darem rozhodně nekupujete. Ale když projdete demokratickým procesem a jste na volitelné pozici, čeká se to," připouští pražský radní Karel Grabein Procházka. Než do kandidátní listiny zasáhl Andrej Babiš, byl dvojkou kandidátky ANO pro volby do zastupitelstva hlavního města Prahy a hnutí na jaře 2018 poukázal 185 tisíc korun.

Svého daru ani po vyškrtnutí z kandidátky nelituje. "Takový je život,"  konstatuje.

Okamura se však podezření, že by snad SPD měla pevné sazby, opakovaně brání, označuje to za lež a kampaň politických protivníků.

Sázka na nejistotu 

"Na našem transparentním účtu se samozřejmě objevují příspěvky našich kandidátů, ale to vyžaduje volební zákon, že všechny peníze na kampaň musí jít přes transparentní účet. Sami si tam posílají peníze, z nichž si potom čerpají. Každý kandidát, který si chce přispět sám na svoji kampaň, si musí sám poslat na transparentní účet peníze, z nichž se pak zpětně platí faktury– ale nikdo ho k tomu nenutí," vysvětloval Okamura na Svobodném vysílači.

Člen Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí Jan Outlý namítá, že nic takového zákon nevyžaduje. Přes transparentní účet například nemusejí jít mimořádné členské příspěvky až do výše 50 tisíc korun.

Jinak ale Outlého, profesí politologa, platby kandidátů svým stranám a hnutím nepřekvapují.

"Mezi českými stranami je to poměrně častá věc, není to ani novinka, ani specialita SPD a není to u nás zakázané. Děje se i to, že odvádí nějaké procenta z platu do stranické kasy," podotýká.

Taková praxe je podle něj diskutabilní a v některých zemích i zakázaná. "Například ve Velké Británii nesmějí ti, co kandidují, dávat straně dary, aby se tím nenarušovala vnitrostranická demokracie a nekupovali si místa na kandidátce," říká Outlý.

Pro některé z dnešních poslanců a poslankyň SPD byly loňské parlamentní volby velkou sázkou na nejistotu.

Například pro Terezu Hyťhovou, v té době studentku Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, představoval povinný dar nepochybně hodně peněz. Stotisícový příspěvek za ni na účet SPD složil Jan Hyťha, pravděpodobně otec. Poslankyně na dotazy HlídacíPes.org neodpověděla.

Peníze i auto k dispozici 

Méně za první místo zaplatila jen jednička kandidátky v Karlovarském kraji Karla Maříková – původní profesí zdravotní sestra darovala hnutí 30 tisíc.

Spokojena mohla být třeba i trojka na kandidátní listině v Moravskoslezském kraji Ivana Nevludová; plat poslankyně na čtyři roky plus další zákonné příplatky pořídila ve srovnání s ostatními o dost levněji, za příspěvek 25 tisíc určený pro ty třetí v pořadí.

Třeba Ctibor Čepička ale na Vysočině neuspěl ani z druhého místa. Investice do naděje na zvolení poslancem ve výši 50 tisíc se mu tedy nevrátila.

Podle něj povinnost platby stanovilo vedení SPD. "Platby stanovilo předsednictvo hnutí, samozřejmě včetně předsedy, jinak kandidátky se sestavovaly na krajích, v některých krajích se to řešilo s předsednictvem," říká Čepička.

Z hlediska zákona nejde o nic zakázaného či nekalého, úplně čisté to ale podle expertů také není – ve voličích takové informace nutně vzbuzují více méně oprávněný pocit, že si politici kupují šanci na zvolení, a do politiky si tak jdou především vydělat.

Okamura trvá na tom, že hnutí nikoho k platbám nenutí.

"Jestli si nějaký kandidát chce přispět sám na svou kampaň, musí si to poslat na transparentní účet pod svým jménem a pak jsou mu propláceny faktury. To není žádný nucený příspěvek na kampaň. Jestli si někdo chce přispět na kampaň, tak jsme jen rádi, ale je to svobodná vůle kandidátů," dodává Okamura.

Sám svobodně přispěl stotisícovou částkou plus nepeněžním plněním ve výši 156 tisíc korun – to když na dobu 78 dní kampaně poskytl straně k užívání svůj soukromý vůz.

Robert Břešťan pro Ústav nezávislé žurnalistiky