Dnes je pátek 26. února 2021., Svátek má Dorota
Počasí dnes 3°C Polojasno

Vzestup a pád amerického impéria. Kdo vládne světu po 11. září?

Vzestup a pád amerického impéria. Kdo vládne světu po 11. září?
Ilustrační snímek | zdroj: Isifa.com

Spojené státy v historii nemají příliš mnoho ekonomických a vojenských paralel. Jejich globální síla ale za poslední dvě desetiletí klesla. Nejde ani tak o úpadek USA, jako o růst jiných hráčů na mezinárodním poli. Dnešní svět nemá ani vítěze, ani poražené.    

V poslední době (nejen na sociálních sítích) vře názorová přetahovaná o tom, kdo v dnešním komplikovaném a konflikty sužovaném světě hraje hlavní roli. Jedni mluví o resuscitaci Sovětského svazu a řízeném ekonomicko-politickém modelu Ruska a Číny. Jiní preferují doktrínu liberální demokracie nastolenou po druhé světové válce a volají po resuscitaci euroatlantického angažmá ve světě. Skutečnost je taková, že ani jeden z těchto modelů současné situaci neodpovídá.

Vliv globalizace na poválečný vývoj světových ekonomik

Americký politolog Ian Bremmer ve své knize 'Každý stát sám za sebe' na tvrdých datech dokazuje pokles vlivu Spojených států a vzestup jiných více či méně demokratických ekonomik. Podíl hrubého domácího produktu USA po druhé světové válce tvořil 50 procent celosvětové produkce. V této době vznikly organizace jako Mezinárodní měnový fond a Světová banka, které se sice tvářily globálně, prosazovaly ale především zájmy Spojených států a to jak na obou stranách Atlantského a Tichého oceánu, tak na 'ropném' Blízkém východě. Můžeme tedy hovořit o takzvaném modelu G1, kde Spojené státy představovaly ekonomického hegemona, který skrze mezinárodní instituce prosazoval své zájmy.

Model liberální demokracie, který ve své seminární knize 'Konec dějin a poslední člověk' označil Francis Fukuyama za nejlepší možný, eskaloval růstem ekonomik, ze kterého těžily jak Spojené státy, tak i další ekonomiky. Rostly v závěsu USA a začaly si z globálního ekonomického koláče ukrajovat svůj díl.

Marshallův plán pomohl opravit válkou zdrancovanou Evropu. Na druhé straně polokoule vyrostly moderní ekonomiky v podobě Japonska a tzv. asijských tygrů: Hongkongu, Singapuru, Jižní Koreje a Tchaj-wanu. Ekonomický model singapurského Li Kuang-jaoa skrze reformy Teng Siao-pchinga v 80. letech úspěšně implementovala Čína, která díky masivní a levné výrobě našla odbytiště zboží na celosvětových trzích.

Sovětský svaz fungující na bázi řízené, neflexibilní a značně izolované ekonomiky stagnoval a po reformačních pokusech Gorbačovovy perestrojky nakonec úplně zkolaboval. V posledních dvou desetiletích potom rapidně vyrostly i další ekonomiky Asie a jižní Ameriky – za všechny Indie, Brazílie nebo Mexiko.

USA v důsledku růstu ostatních zemí naznaly potřebu větší kooperace s ekonomikami, které se jim přibližovaly.   Vznikla skupina sedmi – G7, která svého času zcela dominovala světové produkci a trhu. Kromě USA do ní patří Japonsko, Německo, Francie, Velká Británie, Itálie a Kanada. Ve strukturách G7 hrají Spojené státy nadále první housle, ekonomicky však dominanci z dob G1 ztratily. Největší výhodou G7 je ekonomická a civilizační podobnostčlenských zemí. Globálním růstem ale síla G7 slábne.

Zmíněným růstem zemí mimo euroatlantický svět vznikla nutnost větší diplomatické skupiny, kterou představuje skupina dvaceti největších světových ekonomik – G20. Vzhledem k diametrálně odlišným potřebám členských zemí však jde o nesourodé a neefektivní těleso, které mluví různými ekonomickými jazyky.

Dle dat CIA a Světové banky Spojené státy loni nadále vedly světové žebříček s HDP téměř 17 biliony dolarů. Následuje Čína s 9,3 biliony, Japonsko s pěti, Německo s 3,5 a Francie s 2,7. Evropská unie jako celek představuje 17 bilionů dolarů z globálního koláče 75 bilionů.

Spojeným státům stačí 22 procent globálního HDP na roli ekonomické supervelmoci, je to ale o poznání méně než těsná většina z poloviny 20 století. Nutno poznamenat, že ekonomiky EU a USA se 45procentním podílem globálního HDP dodávají na trh produkty s podstatně větší přidanou hodnotou než Čína, Indie nebo Brazílie. Faktem však zůstává, že USA ekonomickým hegemonem již nejsou. Ekonomický hegemon v současném světě neexistuje. Toto vakuum Bremmer označuje pojmem 'G0'.

Poválečný vývoj ekonomické a silové diplomacie

Velká Británie po ztrátě Indie a vlivu na Blízkém východě definitivně přišla o status koloniální velmoci. Spojené státy, které ji již počátkem 20. století předehnaly ekonomicky, si tak uzmuly i tento post. Komplikovaná dynamika poválečné éry byla zdánlivě definována studeno-válečným paradigmatem USA a Sovětského svazu.

Ve skutečnosti Spojené státy měly díky výjimečné geografické a ekonomické pozici a drtivé vojenské převaze takřka bezkonkurenční prostor k budování impéria. Spojené státy dominovaly latinskoamerickému regionu ekonomicky i diplomaticky dle plánu Monroeovy doktríny z první poloviny 19. století. Tato geopolitická oblast byla dlouhodobě označována za zadní dvorek USA. Jedinou výjimku představovala Kuba, kterou Američané odřízli embargem a odkázali na pomoc Sovětského svazu.

Obdobně silově si Spojené státy počínaly na druhé straně Tichého oceánu, kde úzce spolupracovaly s nekomunistickými autokratickými i liberálními režimy. Oblast Blízkého východu sloužila americkému impériu jako energetická základna. Spojené státy tak do pádu železné opony mohly částečně prosazovat své diplomatické zájmy skrze mezinárodní instituce jako OMF a Světová banka. I zde platil model G1 později transformovaný v G7.

Zmíněný globální růst a rozvoj měl společně s ekonomickou emancipací za důsledek i politickou liberalizaci zemí ve sféře amerického vlivu. Na obojím nesou zásluhu Spojené státy, které tím ale též přišly o výsadní postavení. Ačkoli USA diplomaticky nadále dominují, nejsou již v pozici globálního hegemona. V nedávném rozhovoru pro New York Times to přiznal i sám Barack Obama. Dnešní svět se od toho poválečného značně liší. Žijeme ve světě mocenského vakua, který spadá do Bremmerova paradigmatu G0.

Globální svět je zároveň víc frikční a frakční

Po vzorech původních G-skupin a částečně modelu Evropské unie ve světě vznikají další diplomatické a ekonomické skupiny. Latinskoamerické země, dnes již bez dominantního vlivu USA, vzájemně spolupracují v rámci ekonomicko-politických skupin MERCOSUR nebo ALBA. Jihovýchodní Asie má svou obdobu v podobě ASEAN. Multilaterální smlouvy můžeme pozorovat jak mezi zeměmi subsaharské Afriky, tak na Blízkém východě.

V důsledku to znamená, že úspěšné jsou ty země, které jsou flexibilní a dokážou navazovat multilaterální kontakty a spolupracovat na regionální a globální úrovni, bez ohledu na vnitřní politickou strukturu partnerských zemí. Díky tomu jsou schopny jak ekonomického, tak politického sebeurčení. Soustředná spolupráce jim umožňuje hrát silnou regionální i globální roli.

Obdobnou spoluprací posílily i nedemokratické systémy Číny, Indie a Ruska. Tyto tři země jsou členy nesourodé skupiny BRIC, která představuje 20 procent podílu globálního HDP a blíží se tak Spojeným Státům i EU.

Kdo vládne ve světě G0?

Odpověď můžeme najít v současné geopolitické situaci. Nabízí se (v poslední době často zmiňovaný) model G2 - model největších světových ekonomik, Spojených států a Číny. Peking je silný a aktivně ekonomicky i politicky působí na globální úrovni. Nejeví však známky ochoty nést zodpovědnost, která z takového postavení vychází. V rozhovoru pro prestižní magazín Foreign Policy to nedávno zmínil i veterán světové diplomacie Zbigniew Brzezinski.

Čína kromě toho trpí celou sérií vnitřních problémů vycházejících z řízeného ekonomického modelu, kterému bez reforem časem dojde dech. Svou roli též hraje sílící poptávka po více transparentním a demokratickém vedení země. Vztahy mezi Spojenými státy a Čínou jsou navíc kvůli kyberšpionáži napjaté. Čína tak zůstává sólo hráčem, proztím jí to ale vyhovuje.

Rusko zdánlivě vyplňuje geopolitické vakuum. Ve skutečnosti je ale ekonomicky se svými dvěma biliony dolary HDP stejně silné jako Itálie. Na rozdíl od ní má ale jednostranný ekonomický model stojící na nerostném bohatství a energetických zdrojích, který se dlouhodobě propadá.

Bývalé země Sovětského svazu preferují spolupráci s více flexibilními ekonomikami a Putinův sen o resuscitaci SSSR se tak nekoná. Na druhou stranu Rusko představuje velkou vojenskou a regionální sílu. Putinova silová politika na Ukrajině a blokování diplomatický jednání na Blízkém východě představují pro Spojené státy v současnosti téměř neřešitelným problémem.

Největšího spojence má proto Washington ve společenství států Evropské unie, která se ale také potýká s řadou vnitřních problémů a přebujelým úřednickým aparátem. Není homogenní a dle slov Henryho Kissingera se na ni stoprocentně spoléhat nedá. Připravovaná transatlantická smlouva má oběma stranám přinést stovky miliard dolarů, což v rámci 34 bilionů není až tak mnoho. Rychlý růst se v krátkodobém horizontu očekává hlavně u rozvíjejících se a vysoce flexibilních ekonomik.

Dnešní silové a ekonomické rozvržení je pravděpodobně nejkomplexnější v dějinách lidstva. USA nadále představují mamutí vojenskou sílu a ekonomickou supervelmoc. Nedokážou však globálně vládnout a v případě řešení světových problémů potřebují podporu velkých, případně regionálních spojenců.

Nejde ani tak o pád Spojených států v přímém smyslu, jako o vzestup ostatních zemí. Z pohledu euroatlantického světa to může představovat úpadek, globálně to ale znamená příležitost pro celosvětovou obec. Absence liberálního světového hegemona částečně nahrává rozpínavosti a teroru nedemokratických tendencí. Na druhou stranu jsou země starého řádu natolik silné, že mají možnost nadále určovat směřování naší civilizace, pokud budou spolupracovat.  

Zdroje:
Vlastní

Kurzy

Finance

Kurzovní lístek: Exchange s.r.o.

EUR 26,170 26,270
USD 21,480 21,620
Kurzovní kalkulačka

Více měn / Porovnání kurzů bank / Europlatby zdarma