Zákon a spravedlnost není jedno a totéž. Zákon (paragrafy) může být víc než spravedlnost (etický princip). Může nad ní dokonce vítězit.

Poznali to na vlastní kůži klienti vytunelované firmy H-System, kterým soud po dvaceti letech (!) průtahů nařídil do měsíce (!) vyklidit domy, které si sami postavili.

Šest desítek rodin by si tedy mělo najít nové bydlení, případně sehnat nové zaměstnání, nové školy a také – "nové" peníze.

Zaplatíte dvakrát. A nebydlíte

Případ začal před čtvrtstoletím – v roce 1993. Tehdy stavební společnost H-System uzavřela s desítkami klientů smlouvy o výstavbě bytů a domů v okolí Prahy. Jenže v roce 1997 firma zkrachovala. Tisícovka lidí přišla o téměř miliardu korun.

Někteří z klientů se spojili, založili družstvo a svépomocí domy dostavěli – v dobré víře, aniž by chtěli kohokoli poškodit. Své domy si tak zaplatili téměř dvakrát. Ale bydleli.

Teď Nejvyšší soud rozhodl, že nájemní smlouvy mezi družstvem a obyvateli bytů neplatí, protože družstvo pokračovalo ve stavbě na pozemcích H-Systemu, a přitom nemělo souhlas konkurzního správce. Obyvatelům domů nařídil, aby je opustili.

Domy budou prodány. Z utržených peněz se pak odškodní všichni klienti H-Systemu. Tedy i ti, kteří domy nedostavěli.

Nejlepší verdikt?

Verdikt vynesený podle zákona. Copak ale zákon umožnil pouze tento výklad situace a pouze toto řešení?  

Soudce Nejvyššího soudu Josef Krčmář označil rozsudek za "nejlepší z nejhorších variant". Které byly ty horší?

Z pohledu těch, kteří se mají vystěhovat, žádná horší a necitlivější varianta neexistuje. Co může být horšího než ztráta střechy nad hlavou nebo ztráta životních úspor?

Zkuste si představit, že dáte firmě peníze na to, aby vám postavila dům. Firma ho však nepostaví a vaše finance rozfofruje. Vy se však nedáte a schrastíte další peníze a hrubou stavbu svépomocí dokončíte. Nakonec vám po dvaceti letech přijde soudní příkaz, abyste se do měsíce vystěhoval…

Z lidského hlediska nepřijatelné. Z hlediska práva normální. Skutečně normální?

Prachy v prachu

Na celé kauze je zajímavé její pozadí. V roli konkurzního správce vystupuje Josef Monsport. Nemrava. Člověk, který v době komunistického režimu pracoval jako prokurátor a podílel se na pronásledování členů Jazzové sekce.

V rolích zastánců těch, které se správce a soudci rozhodli vystěhovat, se zase chtějí blýsknout politici. Mezi nimi ti, kteří v kauze mají máslo na hlavě. Třeba ten nejvyšší – prezident Miloš Zeman.

Zakladatel H-Systemu Petr Smetka se zaštiťoval politickými známostmi. Část peněz vylákaných od klientů jeho firmy skončila v pokladně sociální demokracie - v době, kdy ji řídil Zeman. Upozorňuje na to Hana Marvanová, právní zástupkyně skupiny poškozených klientů H-Systemu.  

Reakce M. Zemana je neskutečná. Dělá, jako kdyby s kauzou H-Systém neměl nic společného. Ale část peněz vylákaných podvodem od klientů končila v pokladně ČSSD v době, kdy byl předsedou. Spojkou mezi ČSSD a Smetkou z H-Systému byl poradce premiéra Zemana Miroslav Šlouf. #hsystem

— Hana Marvanová (@HanaMarvanova) 24. července 2018

A připomněl to v ČT také soudce  pražského městského soudu Kamil Kydalka, který Smetku poslal na 12 let do vězení. Vypověděl, že Zemanův přítel Miroslav Šlouf "docházel do H-Systemu a měsíc co měsíc odnášel 24 000 korun".

Konexe měl Smetka také v ODS. Spravedlnost ho dostihla, jeho spolupracovníky Jaroslava Vítka, Jaroslava Eliáše a Ladislava Tůmu však zachránila amnestie Václava Klause.

Peníze, které iluzionisté Smetka a spol. nechali zmizel jako David Copperfield sochu Svobody, nikdo nedohledal. A nikdo už také nedohledá.

Liknavá justice

Kauza H-Systam za sebou zanechala mnoho pokažených i zničených životů. Je otřesnou výpovědí – nejen o divokém kapitalismu devadesátých let, ale také o české justici. Děsivý je nejen její verdikt, ve kterém se selský rozum a cit pro spravedlnost ztratil mezi paragrafy, ale i její neuvěřitelná liknavost.

V právním státě by člověk měl mít právo na spravedlivý proces. Do tohoto práva patří možnost domáhat se spravedlnosti u nestranného soudu, ale také dosáhnout ho v přiměřené době a bez průtahů. Dvacet let přiměřená lhůta samosebou není. Po dvou desítkách let žádnou křivdu napravit nemůžete.

Snadno z ní ale uděláte křivdu ještě větší. Právě to se Nejvyššímu soudu povedlo.