Je zvláštní, že i ti, kteří zatvrzele odmítají pravicovo-levicové dělení českého politického spektra, se v běžné řeči těchto termínu nezříkají. I sám Babiš, který ještě donedávna tvrdil, že jeho hnutí je apolitické, pro něj ve svých současných vyjádřeních hledá nějaké ukotvení v pravicovo-levicové orientaci.

Je možná symbolické, že čtvrtečnímu setkání předsedů tří stran, které se vnímají jako pravicové, předcházela v exkluzivní restauraci v centru Prahy schůzka Tomia Okamury, Zbyňka Passera, Jana Veleby, Jiřího Janečka, kteří podle svých slov, hledali průřezová témata vzájemné spolupráce.

I to jsou představitelé stran, které se definují v pravicovo-levicovém spektru. Jestli i v této tajné schůzce zaznělo jméno Babiš, nebo přinejmenším připomenutí jeho úspěchu se zdánlivě "nepolitickou politikou", se asi nedozvíme.

Pravdou je, že pravice - ztotožníme-li ji s konzervativizmem (tj. orientace na tradiční evropské hodnoty jako rodina, církev, řád, stát, právo na majetek a svobodné podnikání atd.) a reál politikou nebo politikou ála Thatcherová či Reagan - v Česku vzala za své tzv. opoziční smlouvou a většinový český volič na ni přestává slyšet. Pojem pravice už navíc je natolik zdiskreditovaný, že jeho rehabilitace v očích české veřejnosti je téměř nadlidským úkolem na několik let.  

Říct NE hnutí ANO už nestačí

Zdá se, že Babišovo vítězné tažení od voleb k volbám k sobě přitahuje uskupení, která si jdou v předvolebních půtkách nejvíce po krku. Snad je to tím, že uskupení, která se v Česku prezentují jako součást pravice, jsou natolik různorodá, že v dobách krize k sobě hledají cestu jen velmi těžko.

Přátelská atmosféra setkání představitelů Topky, ODS a Svobodných, kteří mají zcela odlišný vztah k EU, mezinárodní situaci (např. Ukrajinská krize, islám atd.) či k daním, jen velmi těžko zamaskuje snahu dopracovat se ke korytům v dalších volbách. 

Že tedy jde o spojení čistě účelové, které voliči tolerují jen v rámci povolebních vyjednávání, je zcela jasné. Na setkání tří předsedů pravicových stran (nebo také konzervativně-liberálních) nezaznělo nic zásadního. Ve své podstatě se zopakovalo to, co se v posledních měsících pravidelně objevovalo v médiích. 

Jediným sjednocujícím tématem byl odpor proti krokům, které poslední dobou zavádí ministr financí Andrej Babiš a které jsou zaměřené proti českému drobnému a střednímu podnikání. Na setkání však nezaznělo nic, co by vytvořilo alespoň zdání snahy přijít s alternativou ke stávajícímu levicovému či pseudo-apolitickému trendu v českém politickém mainstreamu.

Odmítání Babišova hnutí přitom nestačí a opoziční strany jakoby nedokázaly nalézt nosné téma, které by jejich voliče ve velkém přilákalo k volbám. Možná je to i tím, že tyto strany už postupně ztratily kontakt se svou původní voličskou základnou a se spokojí se jen s mladými městskými intelektuály, vysokoškoláky, kteří přitom představují jen část jejich tradičního elektorátu.

Jakoby česká pravice (to označení lze v případě Česka chápat jako čistě rozlišovací) rezignovaly na prezentaci svých programů co nejširšímu publiku. Pomiňme ovšem ty strany, které jsou svým založením radikální a v médiích se prezentují jako pravicové.

Je evidentní, že pravicovost už v České republice není tou marketingovou značkou, kterou byla ještě z kraje 90. let. Čtvrteční diskuse tří předsedů je toho jasným důkazem. Nepomohl ani úvodní, bojovný projev bývalého vrcholného funkcionáře ODS Ivana Langra, který prohlásil: "Pokud máme mít šanci na úspěch, musíme si přestat měřit pinďoury, pánové. A říkat si, která z pravicových stran je lepší. Máme silného nepřítele, proti kterému se musíme spojit."

Autorem je externí spolupracovník redakce Pavel Lopušník