Kdybychom si měli tipnout, co je nejdražší materiál ve vesmíru, asi by mnohé napadl diamant, vzácná droga nebo nějaký těžko dostupný nerost z hlubin Země. Ve skutečnosti je ale odpověď mnohem exotičtější – jde o antihmotu. Látku, která je tak vzácná a náročná na výrobu, že jeden jediný gram by vás vyšel na astronomických 62,5 bilionu dolarů. Antihmota je natolik vzácná, že její přirozená tvorba ve vesmíru trvá zhruba miliardu let – a i tehdy je téměř nemožné ji někde najít. Proto ji vědci musí vyrábět uměle, a to pouze v extrémně vyspělých laboratořích. Jednou z mála míst, kde se to vůbec daří, je například slavný Velký hadronový urychlovač (LHC) v CERNu ve Švýcarsku. Pokud jste viděli film Andělé a démoni s Tomem Hanksem, možná si vybavíte scénu s antihmotou – a na rozdíl od jiných hollywoodských sci-fi to tentokrát nebylo daleko od reality. Když se antihmota setká s běžnou hmotou (což je v podstatě vše kolem nás), obě látky se vzájemně zničí v obrovském výbuchu energie.

Antihmota je zrcadlovým obrazem běžné hmoty. Každá částice hmoty má svůj antihmotový protějšek se stejnou hmotností, ale opačným elektrickým nábojem. Například elektron má záporný náboj, zatímco jeho antihmotový protějšek – pozitron – má náboj kladný. Při kontaktu s běžnou hmotou však antihmota okamžitě zaniká. Výsledkem je čistá energie, což z ní činí extrémně nestabilní, ale zároveň velmi silný zdroj energie. Přesto se už dnes najdou praktická využití. Například v medicíně se malé množství antihmoty využívá v přístrojích jako PET skenery, které lékařům umožňují sledovat průtok krve v těle. Ačkoliv jsou taková použití velmi omezená, ukazují, že antihmota už není čistě teoretickou záležitostí.

Motor budoucnosti

Skutečný průlom by ale mohla antihmota přinést ve vesmírném průzkumu. Dnešní rakety jsou pomalé a náročné na palivo – cesta na Mars by například trvala zhruba rok. S motorem poháněným antihmotou by to šlo zvládnout za jediný měsíc. Jak by takový motor fungoval? Vzhledem k extrémní nestabilitě antihmoty by bylo potřeba ji uchovávat v magnetických polích, aby se nedotýkala běžné hmoty. V praxi by se vznášela ve speciálních kruhových úložištích, zavěšená ve vzduchu. Když by loď potřebovala energii pro pohyb, manévrování nebo zrychlení, systém by uvolnil naprosto přesně odměřené množství antihmoty a nasměroval ho na terč z běžné hmoty.

zdroj: Profimedia.cz

Při jejich kontaktu by došlo k naprosté anihilaci a uvolnění obrovského množství energie. Ta by pak byla usměrněna pomocí magnetické trysky směrem ven ze zadní části lodi – čímž by vznikl tah, který by loď posunul vpřed. Fungovalo by to podobně jako balón, ze kterého uniká vzduch a žene ho kupředu. Díky této technologii bychom se mohli jednoho dne dostat k Jupiteru nebo Saturnu během několika měsíců a teoreticky i za hranice sluneční soustavy. Cestování do hlubin vesmíru by se mohlo stát realitou – jenže zatím jsme od toho ještě velmi daleko.

Technologie snů za cenu zlata

Vývoj antihmotového pohonu je zatím ve svých začátcích. Problémem není jen technologie samotná, ale především náklady. Antihmota je totiž stále neuvěřitelně drahá. Abychom pochopili, jak daleko jsme od praktického využití, stačí jednoduché srovnání: CERN vyrobí za celý rok tolik antiprotonů, že by stačily na rozsvícení 100wattové žárovky jen na tři sekundy. Pokud bychom tedy chtěli jednou skutečně cestovat na vzdálené planety nebo k hvězdám, budeme muset zvládnout výrobu antihmoty v obrovském měřítku, bezpečné uchovávání i přesné řízení uvolnění energie. A zároveň se smířit s tím, že půjde zřejmě o nejdražší projekt, jaký kdy lidstvo podniklo. Ale pokud se to někdy podaří, mohla by antihmota otevřít bránu k největšímu dobrodružství v dějinách – cestám napříč galaxií.