Ve zmíněném článku, který napsala Elizabeth Kobertová a nazvala ho „Vzhůru celou noc: Věda o nespavosti“ (Up All Night: The Science of Sleeplessness), překvapivě vystupuje do popředí jedna skutečnost. Současný velmi rozšířený koncept nepřetržitého spánku v době přibližně mezi jedenáctou hodinou večerní a sedmou hodinou ranní je starý jen okolo sto padesáti let.

To nás přivádí do trochu stresové situace, kdy se ke spánku často nutíme. Dříve, jak uvádí v článku citovaný věděc Matthew J. Wolf-Meyer, lidé „chodívali spát způsobem neustáleným, a to přibližně ve dvou nebo třech periodách během dne.“ Do postele prý chodívali nedlouho po západu slunce, aby se za čtyři či pět hodin probudili z prvního spánku a ponořili se například do motliteb, hovorů, či milování. Pak teprve následovala druhá spánková fáze.

Jednou z cest k dobrému spaní tak může velmi pravděpodobně být se do spánku nenutit, chodit spát uvolněně a podle vlastních biologických hodin. A pokusit se zařídit si život tak, aby to bylo možné.