Vycházíme z teze, že se dnes již nemůžeme vymlouvat na "transformační období", kdy jsme si po sametové revoluci museli pro všechno hledat "českou cestu" protože každý východoevropský komunismus byl jiný, a bylo jej proto potřeba jinak dekomunizovat.

Po třiceti letech řešíme naprosto standardní otázky, jaké řeší západní svět. A protože je řeší déle než my, měli bychom i my (a naši politici) začít méně "vymýšlet" a více využívat zkušeností těch, kteří to dělají jinak.

První téma se týká charity.

Ve Velké Británii dá průměrný obyvatel na charitu ročně 156 liber šterlinků, to je zhruba 4700 korun českých. Průměrný Čech dá charitám korun zhruba 800.

Není to samozřejmě úplně férové srovnání, Brit si v přepočtu na koruny více vydělá – ale za danou korunu si díky vyšším cenám (především práce) také koupí méně charitativních služeb.

Proto je férovější nepřepočítávat podle oficiálního směnného kurzu, nýbrž podle tzv. parity kupní síly (PPP). Za 156 liber se dá v Británii nakoupit zhruba tolik zboží, jako u nás za 2777 Kč (podle dat Světové banky). To je poněkud menší rozdíl, ale stále tak v Británii dávají lidé v průměru téměř třiapůlkrát  více v reálné hodnotě než u nás.

Proč? 

Ve veřejné debatě (zvláště u politiků) většinou slyšíme "kulturologická" vysvětlení:

• V Británii je prý větší tradice charitativního dávání. To je sice pravda, ale aby to nebyl kruhový argument, je třeba vysvětlit proč.
• Je tam větší míra náboženského cítění. To pravda být musí pro kteroukoli zemi v porovnání s naší oficiálně nejateističtější zemí světa. Ale opět je třeba vysvětlit, stereotypům navzdory, proč by náboženství mělo nutně vést k větší míře dobročinnosti, nota bene když příspěvky na charitu od ateistů ve světě neustále rostou.

Mohou za to daně? 

Užitečnější než kulturologie může být podívat se na tvrdá data o rozdílech v nastavení ekonomického života u nás a v Británii. V obou zemích jsou příspěvky na charitu odpočitatelné z daňového základu.

Obě země mají progresivní daň z příjmu. Nevěřte báchorkám o naší údajné 15% rovné dani. V ČR nejsou rovná daňová pásma (kdy by všichni platili stejnou procentní sazbu bez ohledu na příjem), máme pásma nula, 15 a 22 procent (kvůli netriviálnímu nezdanitelnému základu a kvůli tzv. solidární dani). Británie má pásma nula, 20, 40 a 45 %.

Vyšší progrese v Británii může přispívat k větším charitativním darům – dárce ušetří většinou větší částku na odpisech.

To ovšem nelze doporučit jako cestu k vyšší charitativní činnosti v Česku. Charitu je potřeba dělat pro její potřebnost, ne jako z nouze ctnost pro zachránění alespoň nějakých peněz před konfiskací.

Zároveň by se mohlo zdát, že méně daněným Čechům zbude více peněz na charitu. To by ovšem musela být pravda, že v Česku jsou skutečně malé daně z příjmu. Nejsou.

V Česku je totiž velká část zdanění příjmu (v podobě zdravotního a sociálního pojištění) schována pod pojmem "pojištění" a nikoli "daň". Jako by to byl nějaký skutečný rozdíl…

V Británii se sice také připlácí na "Národní pojištění", ale mnohem menší částky. Rozdíly ve skutečném zdanění jsou tak mnohem menší, a nemohou vysvětlit většinu rozdílu v charitativním dávání.

Jeden rozdíl tu ovšem je – zatímco v Británii lze charitativní dar odepsat z takřka plného daňového odvodu, v Česku si ho (kvůli českému triku s údajným "pojištěním") lze odepsat jen z té části skutečného zdanění, kterou vláda "přiznala" jako daň. Nikoli z té objemné části, kterou schovává pod lidovým "zdrávko a socko".

Takže první závěr seriálu "Lze i lépe" zní: Pokud chce česká vláda přestat bránit lidem, aby se chovali jako lidi a projevovali milosrdenství k bližním, měla by přestat hrát hru na daně a nedaně. Plným odpisem z reálných daní by charitativní dávání přestalo být tolik trestáno.

Petr Bartoň pro Ústav nezávislé žurnalistiky