Požár katedrály Notre-Dame dominoval informačním kanálům tak, jak to architektura nedokázala desítky let. Hodnota přislíbených darů na rekonstrukci památky přesáhla miliardu eur.

Podle odhadů některých francouzských odborníků už vybraná částka převýšila celkovou cenu oprav. A pokud jste v posledním týdnu trávili nějaký čas na internetu, určitě jste se dozvěděli, že je to špatně.

Falešné dilema, které vzniklo s přílivem finančních prostředků na opravu Notre-Dame, nabízí lákavou zkratku. Když je možné s takovou rychlostí shromáždit prostředky na opravu budovy – historicky významné, ale pouze budovy - neměli bychom s nimi raději vyřešit problémy, které znamenají ztrátu lidských životů?

Kde jsou sbírky na epidemii cholery v Jemenu, kde jsou sbírky na boj proti klimatické změně, kde jsou sbírky na deset procent světové populace, které hrozí smrt způsobená chronickým vyhladověním?

Jednoduchost požáru

A zde vzniká možnost poukázat na prostý případ whataboutismu, tedy tendenci smazávat realitu problému tím, že vedle něj poukazujeme na další. Argument, který si zaslouží políček od faktů – všechny tyto sbírky existují, byť nejsou natolik úspěšné – však nese zrnko pravdy.

Dívka jde s kanystry pro vodu na předměstí jemenského města San'á | zdroj: Profimedia

Kolektivně jsme skutečně mnohem lepší v zachraňování katedrál než v záchraně hladových. To ale nesmíme měnit v morální selhání lidí, kteří se spojili, aby zachovali důležitý kus naší historie. To vůbec ne. Podstatná realita, která se nám v souvislosti s požárem Notre-Dame odhaluje, je jinde.

Jednoduše: Lidé sice umějí výborně hasit požáry, ale z rozmotávání komplexních realit systematických problémů se nám trochu motá hlava. Můžeme to spojit s biologií – máme výborně vyvinuté alarmové reakce, tedy schopnost zatnout zuby a zabojovat s náhlým nebezpečím, nebo před ním alespoň utéct. A alarmová reakce se nutně pojí s naléhavými problémy, kde je nutné jednat okamžitě a rychle. Naše genetická výbava pro rozmotávání systémových selhání je ale podstatně chudší.

Požár Notre-Dame, kromě veřejného spektáklu a lahůdky pro čtyřiadvacetihodinový zpravodajský cyklus, který potřebuje jednoduché, hlasité narativy, má ještě jednu svůdnou kvalitu – totiž, chápeme ho. Je to, zcela prostě, špatná věc. Nevyžaduje morální polemiku nebo nutnost pochopit složitý problém. V zamotaném světě láká jednoduchostí neštěstí.

Zkáza, která byla blízko

Na rozdíl od globálního oteplování nehrozí, že část mocných lidí, kteří mají moc ovlivnit budoucnost katedrály, bude například zatvrzele tvrdit, že nikdy nehořela. Na rozdíl od problému s hladomorem se nám neozývají hlasy, které tvrdí, že "máme dost vlastních katedrál, co potřebují uhasit, nebudeme plýtvat zdroji na ty cizí".

Na rozdíl od cholery v Jemenu – zcela zvladatelné nemoci, která je vedlejším produktem extrémně složité občanské války a naší kolektivní neochoty vyčlenit dostatek zdrojů na její vymýcení – je nám, tedy západnímu světu, Francie kulturně blízko.

Všechny tyto faktory dohromady tvoří dokonalého miláčka charitativních účelů. Běžní lidé si připadají dobře, že přispěli na něco, co jim je blízko a v čem vidí smysl. Miliardáři si k tomu můžou navíc připsat PR úspěch. Ale to neznamená, že jde o špatnou věc: Naopak, semknutí se tváří v tvář tragédii znamená lidstvo ve svých nejlepších momentech.

Ale zároveň bychom měli blíž zkoumat, za jaké věci bojujeme a proč. A zároveň i zvážit to, zda moc rozhodovat o tom, které symbolické (či skutečné) požáry uhasíme a které ponecháme jejich osudu, v současnosti leží v těch správných rukou.