Sněmovna už není tvořena jen pěti stranami, které tam podle výsledků voleb z května předminulého roku chtěli voliči vidět. Spolu s nimi už v dolní komoře parlamentu figuruje NS-LEV 21 Jiřího Paroubka, z Věcí veřejných vyobcovaní tři poslanci, z ODS vystoupivší Michal Doktor a k nim nově přibude platforma zaštítěná vicepremiérkou Karolínou Peake. A štěpení na další frakce a skupinky může pokračovat klidně další dva roky.

„To můžeme vidět třeba v jižních demokraciích, že se tam během volebních období odštěpují různé frakce a zakládají se nové strany či jejich platformy. Ale ve stabilních demokraciích typu  skandinávských či v Německu bychom se s tím nesetkali,“ říká pro ParlamentníListy.cz politolog Jiří Pehe, že něco takového není součástí politické kultury.

Pro stabilní demokracie je přeběhlictví nepředstavitelné

„Ve stabilních demokraciích si nikdo nedokáže představit, že by se nechal zvolit za nějakou stranu a pak si za půl roku vytvořil v rámci svého mandátu, který získal díky velkým finančním nákladům té strany na volební kampaň, v níž přitom obhajoval její program, že by si založil nějakou jinou stranu,“ tvrdí Pehe s tím, že buď zvolený zákonodárce dokončí mandát za stranu, za níž byl zvolen, nebo odejde z parlamentu.

Také politolog Josef Mlejnek je přesvědčen, že štěpení v parlamentu u nás už přesahuje únosnou mez. „Je toho tolik, že už to svědčí o nějakém problému, o politickém pnutí, o napětí ve společnosti. Takové velké pohyby byly typické pro devadesátá léta, kdy se formovaly nové politické strany. Ale teď už by měly být stabilizované, a to štěpení by rozhodně nemělo být tak časté,“ podotýká pro ParlamentníListy.cz Mlejnek.

Místo programu jde o aliance zájmových skupin

Podle politologa Lukáše Jelínka se nelze divit atomizaci parlamentu v zemích, v nichž dochází k etnickým konfliktům, ale pro poměrně malou zemi, národnostně, kulturně i sociálně docela homogenní je to naprosto unikátní. „To je nejzřetelnější ukázka úpadku politických stran, které jsou dávány dohromady spíš jako aliance osob, které touží po nějakém osobním vlivu, moci či uplatnění, než těch, kteří mají společný program, nebo se hlásí ke stejným hodnotám a principům,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Jelínek.

Ti, co opouštějí politické strany, na jejichž kandidátkách se do sněmovny dostali, se nechtějí vzdát mandátu s odůvodněním, že ho mají od voličů a že dál budou naplňovat program. „Pro voliče to věrohodné není, spíš si myslím, že to je účelový výrok. Ale záleží i na tom, jak voliči vnímají  samotné strany, odkud se ti lidé odštěpují,“ poukazuje Mlejnek na to, že odštěpením od Víta Bárty, který to u veřejnosti moc dobré nemá, může poslanec získat i sympatie.

Do sněmovny se šedá mlžina nedostala kvůli sobě

„V tom ale poslanci neříkají úplnou pravdu. Podle Ústavy se sice odpovídají svému svědomí, ale na druhou stranu v našem volebním systému by nikdy nebyli zvoleni, pokud by nekandidovali za politickou stranu, která do kampaně, a tedy i jeho zvolení, vložila nemalé prostředky,“ upozorňuje Pehe, že strany vydávají na volby desítky či stovky milionů korun.

„Často jsou zvolení nikoli kvůli tomu, že je někdo zná. Vždyť v našem prostředí kromě těch na předních místech kandidátek je obvykle nikdo nezná, je to taková šedá mlžina, která se tam dostane jen skrze tu stranu. A pak si myslím, že je přinejmenším vysoce neetické tu stranu opustit s tím, že si založím nějakou vlastní stranu, když předtím někdo jiný vložil miliony korun do toho, abych byl zvolen,“ kritizuje odpadlíky politolog Jiří Pehe.

Po vystoupení ze strany automatická ztráta mandátu

Lukáš Jelínek vidí problém u politických stran. „Ty musí zvážit, nakolik jsou soudržné, nakolik je pojí ideje, myšlenky a nakolik se stávají jen klubkem pragmaticky nebo technokraticky uvažujících jedinců. Druhý stupeň uvažování musí patřit voličům. Ti musí mít jistotu, že volí stranu, která je sehraná a kde lidé táhnou za jeden provaz. Problém je skutečně ve vnitřním životě politických stran. Nedával bych to ani za vinu těm, co odcházejí, ti postupují podle své přirozenosti, ale zodpovědné jsou strany, že si je daly na kandidátku,“ tvrdí pro ParlamentníListy.cz Jelínek.

„V našem systému bych se velmi přimlouval za to, aby člověk, který byl zvolen na kandidátce nějaké strany a rozhodne se odejít, tak aby mandát ztratil automaticky a na jeho místo nastoupil náhradník. Protože on byl zvolen za určitý volební program a za určitou stranu. Pokud je v tom poslaneckém klubu, tak má právo se rozhodovat podle svého svědomí. Ale v okamžiku, kdy řekne, že z té strany vystupuje, tak si myslím, že by měl automaticky ztratit mandát,“ neměl by politolog Jiří Pehe s odpadlíky slitování.

Předem podepsanými rezignacemi se to řešit nedá

Opačný názor zastává Lukáš Jelínek. „Pokud bylo něco špatného na politickém systému prvorepublikových politických stran, tak to byly ty předem podepsané rezignace, které byly uloženy u předsedů stran někde v šuplíku. Tím se to řešit nedá. Mandát získává poslanec osobně, byť je zvolen za politickou stranu,“ upřednostňuje Jelínek svobodu poslance.

Přidává se k němu i Josef Mlejnek. „Podle Ústavy se poslanci rozhodují podle svého svědomí, takže jim nikdo nemůže zakázat, aby si založili nějakou stranu a odštěpili se. Musela by se omezit svoboda poslance, ale nemám pocit, že to by bylo vhodné. Jakmile to nějak zařídíte – ústavně – aby k přeběhlictví nedocházelo, tak omezíte svobodu poslance a dáte moc do rukou vedení klubů, nebo stran. Dáte jim klacek, kterým budou moci poslance udržovat v poslušnosti,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Mlejnek.