Problematikou lichvy se zabývá lidstvo po celou dobu existence civilizace, která je nám známa. Lichva, úroky ze zápůjček a úvěrů a jejich výše jsou předmětem nikdy nekončících právních, politických, náboženských a morálních hodnocení.

Poplatek za čas Bohu 

Pohled na problematiku úroků se v historii značně měnil. Po celou dobu existence úroku byly úroky regulovány náboženskými či právními normami. Podle křesťanské církve byl úrok poplatek za čas, který patří Bohu, a proto se s ním nemůže obchodovat.

Jiným důvodem byl názor, že půjčování peněz samo o sobě nevytváří žádné hodnoty. Islám zakazuje zapůjčování peněz na úrok dodnes. Ve 4. století ve starověkém Římě došlo k omezení úrokové míry nejprve na 8 %, následně na 4 % a nakonec byl úrok zcela zakázán. Pátý lateránský koncil označil za lichvu jakýkoli příjem úroku za půjčené peníze.

Zapůjčování na úrok bylo zapovězeno rovněž Židům. Deuteronomium (Pátá kniha Mojžíšova) stanoví: "Svému bratru nebudeš půjčovat na úrok, na žádný úrok ani za stříbro ani za pokrm ani za cokoli, co se půjčuje na úrok", což je ovšem zmírněno následujícím ustanovením, které říká, že "cizinci můžeš půjčovat na úrok, ale svému bratru na úrok půjčovat nesmíš, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal ve všem, k čemu přiložíš svou ruku na zemi, kterou jdeš obsadit".

Za kolik byla středověká půjčka? 

V historii neustále docházelo ke snahám omezovat výši úroku, k čemuž vedla buď panovníkova snaha ulevit či zavděčit se poddaným nebo omezit vlastní či státní výdaje na splácení dluhu.

Zákaz úrokování však vždy vedl ke kolapsu trhu. Proto bylo úrokování v průběhu patnáctého století umožněno, přičemž výše úrokové sazby se ve středověku pohybovala mezi 10-35 % ročně. Kritika úroku postupně ustoupila myšlence, že zapůjčování peněz je spjato s riziky, za která si poskytovatel může účtovat prémii.

Nejen právo, ale ani veřejnost tedy nemá v otázce lichvy jasno. Pokud podnikatel prodává svůj výrobek za trojnásobek nákladů vynaložených na jeho vývoj, výrobu a distribuci, je považován za úspěšného obchodníka. Pokud  by někdo zapůjčoval peníze za trojnásobek zapůjčené částky, bude považován za nemorálního šejdíře.

Kde začíná lichva

Lichva je předmětem zájmu jak práva civilního, tak práva trestního. Lichva je trestným činem, jehož se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo rozrušení, přijme plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru.

Český právní řád však nestanovuje žádnou hranici, která by stanovila tento hrubý nepoměr, resp. úrokovou sazbu, od které by její výše byla považována za lichvu.

Musíme se tedy spolehnout na judikaturu, která například říká to, že půjčka s úrokem přesahujícím 44 % ročně je plněním, jeho hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a že se tudíž jedná o lichvu.

Více méně obdobně vymezuje lichvu i civilní právo. Jako následek uzavření lichevní smlouvy stanoví zákon její neplatnost. Pokud však lichevní smlouvu uzavře jako zkrácená strana podnikatel při podnikání, není taková smlouva neplatná, přesto ale může být lichvou ve smyslu práva trestního.

Jak to dělali Římané 

Neznamená to však, že by všechny obchody, které lidé mezi sebou uzavírají, musely být hrou s nulovým součtem, ve které nikdo nevyhrává, protože se jedná o směnu stejně hodnotných plnění. Závazky mohou být ekvivalentní, je-li vzájemné plnění vyvážené, tedy při­bližně stejné hodnoty, anebo neekvivalentní, jestliže vzá­jemné plnění je nevyvážené.

Pokud je plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu. V takovém případě se jedná o neúměrné zkrácení, ale ani jeho hranice není zákonem stanovena. V některých právních řádech se tento institut nazývá zkrácením přes polovic. Dá se tedy dovodit, že právě polovina plnění bude onou hranicí neúměrnosti při zkrácení.

Tento institut je znám již z římského práva. Jeho původ však pramení z východních neřímských provincií římské říše, a to z rabínského práva. Tato doktrína se nazývá ona’ah (předražování nebo cenový podvod) a znamená, že kupní smlouva může být zrušena, pokud se cena odlišuje o více než jednu šestinu od předmětu koupě (mekah), která je dosahována na trhu. Tato doktrína byla vyvinuta tanaity, rabínskými právníky působícími v prvním a druhém století po Kristu.

iPhone jako lichvářský produkt?

Jak je vidět, je nutno odlišovat termín lichvy z hlediska práva, a to jak trestního, tak civilního, a jakožto historický, politický, náboženský fenomén. Z tohoto širšího pohledu má totiž naprostá většina obchodů, které lidé uzavírají s velkými korporacemi, povahu lichvy nebo neúměrného zkrácení.

Výrobní, distribuční, marketingové a reklamní náklady ikonického produktu dnešní doby, iPhonu, jsou toho příkladem. Zatímco iPhone X se prodává za částku okolo 1000 USD, náklady na jeho výrobu, dopravu, reklamu a prodej činí přibližně polovinu. Zisk korporací zúčastněných na prodeji tohoto výrobku tak činí okolo 100 %, přičemž největší část tohoto zisku inkasuje výrobce.

Podle některých ekonomů je také lichva příčinou cyklických krizí, které postihují kapitalistickou ekonomiku. Podle jejich teorie v současné době přináší větší zisky kapitál než produkce. I když má tato teorie své odpůrce, koncentrace bohatství do rukou stále užší skupiny osobě je faktem.

Zastánci existence úroků argumentují tím, že úroky jsou vlastně cena peněz, jejich odpůrci argumentují tím, že se jedná o ekonomickou anomálii, protože vlastník kapitálu dostává odměnu za to, že svoji věc, v tomto případě kapitál, neužívá, zatímco zákony ekonomiky odměňují pouze produktivní užívání věcí.

Výše naznačený konflikt se nepodařilo odstranit za celou dobu existence peněz. Je celkem zřejmé, že ho neodstraní ani současná šarvátka mezi profesorem Přibáněm a společností Home Credit.

Aleš Rozehnal pro Ústav nezávislé žurnalistiky